Článek
Pochmurné ráno 24. května 1941 se pomalu rozjasňuje nad rozlehlými a chladnými vodami Dánského průlivu. Světlo dne, které se probírá k životu, se snaží rozehnat hustou ranní mlhu pokrývající hladinu moře jako závoj smrti.
Britské královské loďstvo je na cestě k jednomu z nejzásadnějších momentů své historie. Na palubě vlajkové lodi HMS Hood, pýchy britského námořnictva, stojí viceadmirál Lancelot Holland. Jeho mysl je plná přemyšlení nad nadcházející bitvou a jeho oči jsou neustále upřeny na horizont, kde se každý okamžik může objevit nepřítel.
Po jeho boku pluje zbrusu nová, velkolepá bitevní loď HMS Prince of Wales. Nebe je pokryté zlověstnými ocelově šedými mraky, mořská hladina je v děsivé předtuše úplně klidná, ale napětí je téměř hmatatelné. Vzduch je nabitý neviditelnou silou očekávání nad tím, co má přijít.
Když britské lodě konečně spatří své protivníky, je to impozantní zjev. Nejprve se z mlhy noří těžký křižník Prinz Eugen a hned za ním následuje monumentální Bismarck, jehož silueta je impozantní a děsivá zároveň. Holland, soustředěný na důležitou misi, přesně v 5:49 vydává příkaz k palbě.
Zaměřuje se na loď vlevo, jak se domnívá, že je Bismarck. Bohužel, chyba v rozpoznání cílů vede k tomu, že Hood i Prince of Wales začínají pálit na Prinz Eugen, místo na skutečného protivníka. Tato strategická chyba se později ukáže jako osudová.
Na druhé straně, uvnitř německých lodí, admirál Günther Lütjens nejeví žádné známky váhání nebo zmatku. Jeho děla ráže 380 mm začínají svoji destruktivní práci s hřměním, které se nese vzduchem, a brzy se zkáza soustředí na Hood, jehož výrazná silueta je snadným terčem.
Vzduch je prosycen mohutným zápachem střelného prachu, a mohutné tělo lodi se chvěje pod silou zpětného rázu. Po několika minutách oboustranné střelby nastává další osudný okamžik v 5:55, kdy Holland rozhodne změnit kurz, aby lodě mohly efektivně využít všechny své zbraně.
Ale Bismarckovy salvy již čekají na svou další šanci. První dvě míjejí, ale třetí salva, s vražednou přesností, zasáhne zadní část Hoodu, kde je umístěna muniční komora. Slabé horizontální pancéřování loď neochrání a výbušná síla projektilu spouští katastrofální řetězovou reakci.
Inferno se rozpoutá s ohlušujícím rachotem, který se rozléhá na míle daleko. Plameny šlehají vysoko do vzduchu, desítky metrů nad hladinu, zatímco temný mrak dýmu pohlcuje okolí. V tomto chaosu se trosky a úlomky pancéřových plátů i části lidských těl mísí ve smrtícím baletu destrukce.
Zdvihající se příď a záď lodi působí dojmem, že po ní udeřil gigantický neviditelný titán. V osmi krátkých minutách je konec s lodí, která kdysi pyšně brázdila světová moře.
V této neuvěřitelné rychlé bitvě přežívají pouze tři muži – Ted Briggs, Bob Tilburn a Bill Dundas. Zázračně se vyhnou jisté smrti a stanou se svědky zániku jedné z nejslavnějších lodí světa. HMS Hood, kdysi symbol národní hrdosti, nyní existuje pouze ve vzpomínkách a jako zasažená ozvěna své někdejší slávy.
Na HMS Prince of Wales se situace také nevyvíjí dobře. Zasažena několika těžkými německými střelami, loď se pokouší uniknout pod ochranou clony kouře. Německé lodě se rozhodnou neútočit, i když by tomu nic nebránilo, a zuřící debata mezi Lütjensem a kapitánem Lindemannem na Bismarcku vrcholí.
HMS Hood 17. března 1924.
Lütjens, s chladnou hlavou a pohledem upřeným k horizontu, se rozhodne odolat pokušení dorazit druhou britskou loď. Okamžitá radost z úspěchu je neotřesitelná, i když vědí, že tento útok roznítil britského spícího lva.
Tento příběh o konci ohromné lodě nepředstavuje jen ztrátu strategického arzenálu, ale je také mementem lidské odvahy, hrdinství a tragédie. Hood stal symbolem ztráty a bolestí, echo jeho destrukce zůstane rezonovat nad hladinou moří po další generace.
