Článek
Turecké věznice se staly ztělesněním útlaku a nelidského zacházení, často cíleně zaměřeného na politické odpůrce, novináře a akademiky. Společně se teď podíváme na to, jaké je být (a jaké bylo být) vězněm v Turecku, jaké problémy tyto instituce tortury sužují a proč se ocitly v centru mezinárodní kritiky.
Brutalita věznic v Turecku není novým fenoménem. Již během 20. století byla věznice Diyarbakır nechvalně proslulá svou krutostí, zejména po vojenském puči v roce 1980. V té době se státem řízené věznice staly místem nelidského zacházení, včetně mučení a ponižování vězňů.
Tyto praktiky převážně zasáhly kurdskou populaci a levicové aktivisty, kteří byli vnímáni jako hrozba pro státní moc. Human Rights Watch a Amnesty International poskytly zprávy, které odkrývaly znepokojivé podmínky a systematické porušování lidských práv. I když se mnozí domnívali, že doby nejextrémnější brutality jsou za námi, současná situace v Turecku ukazuje, že problémy nadále přetrvávají.
Jedním z nejvíce diskutovaných vězeňských komplexů je Marmara Penitentiaries Campus, dříve známý jako Silivri Prison. Tento obří komplex byl původně zamýšlen jako symbol modernizace tureckého vězeňského systému a jako prostředek ke zvládnutí chronické přeplněnosti věznic. Nicméně, kritici upozorňují na to, že Marmara se stala synonymem politických represí a potlačování demokratických hodnot.
Diyarbakır
Po neúspěšném pokusu o převrat v roce 2016 zažila Turecká republika rozsáhlou vlnu zatýkání. Novináři, akademici, právníci a opoziční politici byli masově uvězněni za řadu obvinění, která lidskoprávní organizace označují za politicky motivovaná. Pod hlavičkou ochrany národní bezpečnosti tak turecká vláda zahájila rozsáhlou kampaň proti svým oponentům. Marmara Campus se stal jedním z hlavních míst, kde byli tito jedinci zadržováni, čímž se věznice dostala do popředí mezinárodního zájmu a kritiky.
Život ve věznici Marmara
Přestože je Marmara prezentována jako moderní zařízení vybavené řadou sportovních a zdravotnických zařízení, skutečnost je mnohem temnější. Přeplněnost zůstává jedním z hlavních problémů, přičemž zařízení navržené pro přibližně 11 000 vězňů často překračuje svou kapacitu. Tento stav vede k nepřijatelným životním podmínkám, které ohrožují lidskou důstojnost a zdraví. Izolace a psychický nátlak jsou běžnou součástí života politických vězňů, což má devastující dopad na jejich psychické zdraví. Zprávy uvádějí, že právní pomoc je v praxi často nedostupná a soudní procesy, konané přímo v areálu věznice, nesplňují mezinárodní standardy spravedlnosti.
Svědectví o nelidském zacházení a mučení v 80. a 90. letech 20. století, zejména po vojenském puči v roce 1980, byla proslulá extrémním mučením, nelidským zacházením a úmrtími vězňů, zejména Kurdů a levicových aktivistů:
Ve vězeňských odděleních se dosti cynicky používaly termíny, které by za normálních okolností evokovaly představy zábavy nebo čistoty, pro označování různých forem mučení a sadistických praktik, které byly na vězních prováděny. Tyto termíny, jako například „diskotéka“, „uvítání“, „divadlo“ nebo „koupelna“, byly záměrně vybrány, aby zakryly hrůzné činy, které se za nimi skrývaly. Místo toho, aby připomínaly něco pozitivního či očistného, staly se součástí strašlivé reality vězeňského života, kde byly používány jako eufemismy pro metody mučení, které se v těchto zařízeních staly běžnou praxí.
Mezi nejběžnější a nejkrutější praktiky patřilo systematické a bezohledné bití, kterým byli vězni bez slitování podrobováni.
Tahání za vlasy nebylo ničím neobvyklým a často sloužilo jako prostředek degradace a ponížení. Vězni byli také často svlékáni do naha a vystaveni pokořujícím situacím, kdy byli se zavázanýma očima politi studenou vodou z hadic. Byli umísťováni do samotky, kde byli vystaveni izolaci a duševnímu týrání. Řada dozorců se neštítila utrhnout od úst urážky a ponižování, které byly na denním pořádku. Nepřetržité sledování, zastrašování a výhrůžky smrtí navodily ve vězních trvalý stav strachu a bezmoci.
Symbolickým aktem ponižování bylo salutování německému ovčákovi jménem „Jo“, psu kapitána Esata Oktaye Yıldırana, který byl vycvičen k útokům na genitálie nahých vězňů. Tresty, jako byla dlouhodobá deprivace spánku, smyslových vjemů, stejně jako přístup k vodě a jídlu, měly za cíl zlomit ducha vězně a učinit ho zranitelnějším vůči dalším formám týrání.
Mezi další brutální praktiky patřila falaka, tedy bití do chodidel, a tzv. palestinské oběšení, kdy byli vězni věšeni za paže do bolestivých pozic. Vězni byli často nuceni stát po dlouhou dobu nebo byli vystavováni nadměrnému cvičení v extrémních teplotních podmínkách. Drastické formy mučení zahrnovaly natahování, mačkání nebo drcení končetin a genitálií, protože ničivé fyzické bolesti bylo využíváno k dosažení psychologického zlomení.
Mezi formy mučení rovněž patřilo hromadění nahých vězňů jeden na druhého, což bylo vysoce ponižující a urážející. Dušení, simulovaná poprava a elektrické šoky, zejména s elektrody připojenými k genitáliím, patřily mezi techniky, kterým bylo třeba čelit. Pálení cigaretami na obnažené tělo vězňů, vytrhávání nehtů a zubů byly dalšími krutými způsoby, jak byly lidské bytosti narušovány na těle i na duchu.
Sexuální ponižování a napadení patřilo k dalšímu arsenálu nechutného zneužívání, které dozorci praktikovali. Rektální vyšetření a nucení vězňů k vzájemnému bití, sexuálnímu ponižování nebo dokonce znásilnění byly použity jako prostředky k narušení vnitřní solidarity a důstojnosti jednotlivce. Hrozba znásilnění se neomezovala jen na samotné vězně, ale často zahrnovala i jejich rodinné příslušníky, které měli před očima.
Metody jako násilné vynucování použití obušku do konečníku nebo koupele ve vězeňské kanalizaci, cynicky nazývané „diskotékou“, byly používány, aby zlomily jakýkoliv náznak odporu a ponechaly oběti v naprostém zoufalství a ponížení.
Tyto metody nebyly jen prostředkem fyzického utrpení, ale také nástrojem psychického zničení člověka jako celku. Každý z těchto aktů, každá z těchto praktik, svědčí o systematickém porušování lidských práv, které se stalo šokující realitou v mnoha vězeňských systémech, jež měly v první řadě sloužit jako zařízení pro reformu a nápravu. Tato zjevná zneužívání odhalují temnou stránku institucí, které by měly stát na straně zákonnosti a spravedlnosti.
Marmara
Problematika, které čelí turecké vězeňství, přesahuje hranice jediného zařízení. Řada menších věznic, zejména těch klasifikovaných jako typ E a L, čelí svým vlastním specifickým obtížím. Parlamentní inspekce a zprávy lidskoprávních organizací opakovaně upozorňují na kritické podmínky v těchto zařízeních. Extrémní přeplněnost, nehygienické podmínky a nedostatečný přístup ke zdravotní péči jsou běžnými problémy. Jeden bývalý vězeň popsal, jak byli lidé nuceni spát na špinavých matracích, a potraviny byly často znečištěné.
Současná i minulá svědectví naznačují, že mučení a nelidské zacházení nejsou v Turecku problémem pouze ve věznicích, ale i v policejních zadržovacích zařízeních. Přestože turecké úřady tvrdí, že dodržují mezinárodní normy, zprávy od místních i mezinárodních lidskoprávních organizací naznačují, že skutečnost je jiná. Psychické a fyzické týrání, sexuální násilí a další formy mučení jsou používány jako prostředek k získávání přiznání nebo trestání. Beztrestnost členů bezpečnostních složek je hluboce zakořeněna v systému a přispívá k rozvoji atmosféry strachu a nedůvěry mezi občany.
Na situaci v tureckých věznicích opakovaně upozornilo mezinárodní společenství. Výzvy k reformám a zajištění dodržování lidských práv zaznívají z Evropské unie, OSN i dalších mezinárodních organizací. Přestože turecká vláda čelí značnému tlaku na zlepšení stávajících podmínek, změny probíhají pomalu. Pověst tureckých věznic nadále vrhá temný stín na současnou tureckou společnost.
Být vězněm v Turecku znamená čelit denně hrozbám, které narušují lidskou důstojnost a základní práva. Ačkoliv vzrůstající pozornost médií a mezinárodních organizací poskytuje jistou formu osvěty, skutečné změny vyžadují celkovou reformu systému. Turecko má povinnost nejen vůči svým občanům, ale také vůči mezinárodnímu společenství, aby naléhavě přistoupilo k reformám, pokud má doufat ve zlepšení svého globálního postavení a zajištění humánního přístupu k vězeňské péči.
Zdroje v prokliku
