Článek
Alexej Grigorjevič Stachanov představuje postavu, jejíž jméno se stalo symbolem pro pracovní nasazení a extrémní výkonnost. Přestože jeho pravé jméno bylo původně Andrej, do dějin vstoupil jako Alexej, což bylo důsledkem chyby v komunistickém tisku.
Narodil se 3. ledna 1906 v oblasti Orel, která se v té době nacházela v rámci Ruského impéria. Své osudy spojil s industriálním prostředím Donbasu, konkrétně s městem Kadijivka na území dnešní Ukrajiny.
Svou kariéru v těžebním průmyslu zahájil ve svých dvaceti letech, když se rozhodl odejít do Kadijivky, kde nejprve pracoval jako obsluhovač sbíječky na povrchovém pracovišti. Toto zaměstnání mu umožnilo získat potřebné zkušenosti, které později zúročil po absolvování hornického kurzu.
Nejvýznamnějším okamžikem v životě Alexeje Stachanova se stalo 31. srpna 1935, kdy podle tehdejších zpráv údajně vytěžil 102 tun uhlí během pouhých pěti hodin a čtyřiceti pěti minut.
Tento výkon překonával stanovené těžební normy čtrnáctinásobně, což bylo v té době naprosto neuvěřitelné. Stachanov se díky tomuto rekordu stal oblíbenou postavou sovětského režimu, který z něj vytvořil symbol lidské schopnosti a vytrvalosti. Jeho jméno začalo rezonovat nejen po Sovětském svazu, ale i ve světě, zejména poté, co se jeho fotografie objevila na obálce prestižního časopisu Time. Uznání však nebylo jen pozitivní. Stachanovův rekord byl později zpochybněn a mnozí jej označili za výsledek kolektivního úsilí mnoha dalších horníků, kteří pracovali bok po boku s nejlepší dostupnou technologií své doby.
Sovětská poštovní známka k 50. výročí založení hnutí. Známka je z roku 1985.
Po tomto prvotním úspěchu Stachanov vstoupil do řad Komunistické strany Sovětského svazu a odstěhoval se do Moskvy. Zde se zapsal na Průmyslovou akademii, kde se měl vzdělávat a zkoumat moderní pracovní metody, ačkoliv jeho skutečná úroveň čtení a psaní byla značně omezená.
Během první pětiletky důl kde pracoval prošel částečnou rekonstrukcí a byla do něj zavedena elektřina, což umožnilo horníkům alespoň zčásti zbavit se krumpáčů a začít používat sbíječky. Protože nechtěli o tento pracovní nástroj znovu přijít, s nimi brzy začali lámat rekordy.
Během druhé světové války byl pověřen vedením dolu v Karagandě a v roce 1943 získal pozici na sovětském ministerstvu uhelného průmyslu. Jeho kariéra na vysokých postech však byla limitována, a tak roku 1957 opustil ministerstvo a začal pracovat v podnikové sféře, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1974.
Stachanovův osobní život byl stejně zajímavý jako jeho pracovní kariéra. Jeho první družka, moldavská Romka Jevdokija Ivanovna Rusakovová, s níž měl dvě děti, ho opustila kvůli policistovi. Bohužel, krátce nato zemřela při nelegálně provedeném potratu.
Na slavnostní recepci v Kremlu se nedostavil, a když pro něj poslali důstojníky NKVD, aby ho diskrétně dopravili, našli ho spícího – pomočeného – na židli.
Po této události si Stachanov našel novou partnerku, čtrnáctiletou Galinu Bondarenkovou z Charkova, s níž se seznámil na školním koncertě. Aby se mohli vzít, její rodiče spolu s místními úředníky upravili její doklady a přidali jí dva roky, což bylo nutné, aby si ji národní hrdina mohl vzít za manželku.
I přes četná ocenění, jako titul Hrdina socialistické práce, a významný společenský status, se v jeho osobním životě začaly objevovat temné stíny. Závislost na alkoholu vedla k postupnému úpadku, což mělo za následek jeho izolaci od společnosti, která jej kdysi oslavovala.
Nakonec zemřel v osamění 5. listopadu 1977 v psychiatrické léčebně, zapomenut mnohými, kdo ho kdysi uznávali jako hrdinu práce.
Posmrtně se však jeho legenda vracela. Město Kadijivka bylo na jeho počest přejmenováno na Stachanov. Alexej Stachanov tak zůstává významnou postavou, nejen jako symbol pracovního mýtu, ale také jako příklad toho, jak propaganda může manipulovat s realitou pro své záměry.
