Článek
Jak se z radikálních nacionalistů a hospodských rváčů stali nebezpeční teroristé a udavači, kteří neváhali nasadit bomby proti vlastním sousedům? A proč jimi nakonec pohrdali i sami nacisté? Příběh vzestupu a potupného pádu „černokošiláčů“, kteří v nejtěžších chvílích národa zvolili cestu té nejhorší zrady.
Jan Rys-Rozsévač, vlastním jménem Josef Rozsévač, byl český fašistický politik a novinář, funkcionář mládežnického hnutí Vlajka.
Nedaleko Staronové synagogy provedl 25. května 1939 český fašista, člen Vlajky a SG Oldřich Rovný pumový útok, jenž zranil několik lidí.
Vzduchem se nesla vůně spáleniny a prachu. V úzkých uličkách pražského Josefova, tam, kde se historie židovského města po staletí prolínala s tepem české metropole, zavládla vteřina absolutního ticha, kterou vzápětí vystřídal křik zraněných. Rote Gasse (Červená ulice), se toho dne stala dějištěm brutálního činu, který měl jasný vzkaz: český fašismus už není jen hlučnou debatou v zakouřených hospodách. Má zbraně, má výbušniny a má chuť zabíjet.
Tento útok nebyl dílem osamělého šílence. Byl to krvavý křest Svatoplukovy gardy (SG), polovojenské úderky hnutí Vlajka, která se v prvních měsících německé okupace pokusila stát se českou obdobou jednotek SS.
Všude se vyrojilo plno podivných lidí – udavačů, kteří za mrzkou odměnu nebo z pomstychtivosti udávali nepřátelským vojenským a policejním úřadům své spoluobčany. Ve zvláštní organizaci s názvem Prapor se dokonce ustavila zrádcovská skupina nedobrých lidí a všelijak pomáhala Nepříteli. Obrátila se proti vlastnímu národu, vychvalovala Nepřítele a hrozila každému, kdo by se proti Nepříteli nějak špatně vyslovil.
Ve stínu hákového kříže: Zrození českých esesáků
Svatoplukova garda nevznikla ve vakuu. Byla produktem frustrace, antisemitismu a zvráceného obdivu k nacistickému Německu. Zatímco se většina národa vzpamatovávala ze šoku z okupace března 1939, skupina radikálů kolem Jana Rysa-Rozsévače (vlastním jménem Josef Rozsévač) viděla příležitost. Chtěli moc. A věděli, že k moci v nacistickém systému vede cesta přes uniformu a násilí.
Organizace byla pojmenována po velkomoravském knížeti Svatoplukovi, což byl paradoxní pokus o naroubování české historie na ideologii, která slovanskou svébytností v jádru pohrdala. Členové SG nosili černé uniformy (odtud přezdívka černokošiláči), vysoké boty a na rukávech pásky s emblémem Vlajky. Jejich cílem bylo jediné: demonstrovat sílu a absolutní loajalitu k Třetí říši.
Noc v Červené ulici
Útok v Červené ulici byl jen špičkou ledovce. Svatoplukova garda se specializovala na terorizování židovského obyvatelstva a tzv. nespolehlivých Čechů. Jejich akce měly podobu nočních razií, fyzických napadení v kavárnách, a především provokačních pochodů.
Vlajkaři věřili, že pokud budou dostatečně brutální a loajální, Němci je pověří správou Protektorátu místo vlažné vlády Aloise Eliáše. Členové SG se účastnili i akcí, které měly za cíl vyprovokovat německý zásah proti českým institucím. Byli to kolaboranti v tom nejčistším a nejodpornějším smyslu slova. Lidé, kteří udávali své sousedy ne ze strachu, ale z přesvědčení.
Bitva v Dušní: Fanatismus v ulicích
Pokud byl útok v Červené ulici výstřelem do tmy, události ze 7. srpna 1940 byly otevřenou válkou v centru Prahy. Kolem sedmé hodiny večerní se před budovou ústředního sekretariátu Národního souručenství v Dušní ulici č. 17 začal srocovat stín davu. Nebyl to dav nespokojených občanů, byla to po krvi toužící falanga čítající na pět set českých fašistů a gardistů.
