Článek
Představte si typické odpoledne v centru Prahy. Slunce praží na dlažební kostky Staroměstského náměstí, turisté se hemží kolem Orloje a místní spěchají za svými povinnostmi. A pak to uvidíte – skupinku českých pánů středního věku, kteří si to rázují přes náměstí v plné parádě: šortky, tričko s vtipným nápisem a – ano, sandály s ponožkami. Tento obrázek je tak typicky český, že by mohl být vyobrazen na pohlednicích vedle Karlova mostu a Pražského hradu.
Ale proč vlastně? Co nás, Čechy, vede k tomu, že tak často balancujeme na hraně společenské etikety, aniž bychom si to vůbec uvědomovali? Možná je to naše pověstná schopnost prokličkovat se každou situací, nebo snad trocha té české švejkovské povahy, která nás nutí dělat věci tak trochu po svém.
Etiketa a pravidla slušného chování jsou jako neviditelná síť, která drží pohromadě strukturu naší společnosti. Jsou to ty drobné, často nevyřčené dohody, které nám umožňují hladce fungovat v každodenních interakcích. Ale co když tuto síť občas nevědomky trháme svým jednáním?
Vezměme si třeba typickou českou frontu. V zahraničí se lidé spořádaně řadí jeden za druhým, ale u nás? To je spíše volná formace připomínající hejno holubů na náměstí. Každý se snaží být co nejblíže cíli, aniž by přímo předbíhal. Je to jakási tichá dohoda – nejsme ve frontě, ale přesto víme, kdo přišel před námi.
Nebo co třeba naše pověstná upřímnost? Zatímco v mnoha kulturách je zdvořilost na prvním místě, my Češi máme tendenci říkat věci na rovinu. „Ten účes ti vůbec nesluší,“ nebo „To jídlo je příšerné,“ jsou věty, které by v jiných zemích mohly způsobit diplomatickou roztržku, ale u nás jsou považovány za projev upřímnosti a přátelství. Je to porušení etikety, nebo jen jiný (český) způsob komunikace?
A co teprve naše vztah k autoritám? Zatímco v některých zemích je respekt k nadřízeným nebo starším samozřejmostí, my Češi máme tendenci k lehké rebelii. Možná je to pozůstatek z dob komunismu, kdy bylo „švejkování“ formou tichého odporu, ale i dnes často balancujeme na hraně mezi respektem a drzostí.
Toto všechno nás přivádí k zajímavé otázce: Je česká povaha v rozporu s klasickou etiketou, nebo jsme si vytvořili svou vlastní, specifickou formu společenského chování? Možná je naše zdánlivé porušování pravidel ve skutečnosti sofistikovaným systémem sociálních interakcí, který jen není na první pohled zřejmý pro nezasvěcené.
Jedním z nejviditelnějších příkladů našeho svérázného přístupu k etiketě je fenomén, který se stal tak typicky českým, že se o něm hlasitě mluví i v zahraničí – nošení ponožek v sandálech. Tento módní prohřešek se stal téměř národním sportem a perfektně ilustruje náš vztah k společenským konvencím.
Historie tohoto trendu sahá hluboko do minulosti, možná až do dob, kdy naši předkové zjistili, že kombinace sandálů a ponožek je praktickým řešením pro chladnější dny. Možná to začalo jako nutnost a postupně se vyvinulo v jakousi formu tichého vzdoru vůči módním diktátům.
Proč je to považováno za faux pas? V módním světě se sandály tradičně nosí na bosou nohu, aby vynikla jejich otevřená konstrukce a vzdušnost. Ponožky v sandálech jsou považovány za nešikovné spojení dvou protichůdných stylů – lehkosti letní obuvi a tepla zimního oblečení.
Ale my Češi? My jsme z toho udělali umění. Zatímco ve světě se lidé snaží vypadat stylově a elegantně, my jsme povýšili pohodlí na nejvyšší módní princip. Je to jako bychom říkali: „Ano, vím, že to vypadá divně, ale je mi to jedno, protože je mi pohodlně.“
V porovnání s jinými národy je náš přístup k této módní faux pas skutečně unikátní. Zatímco Italové by raději chodili bosí po žhavých uhlících, než by si obuli sandály s ponožkami, a Francouzi by pravděpodobně omdleli při pohledu na takovou kombinaci, my Češi jsme z toho udělali téměř národní uniformu pro letní dny.
Je to, jako by každý pár ponožek v sandálech byl tichým prohlášením: „Jsem Čech a jsem na to hrdý.“ Je to náš způsob, jak říct světu: „Ano, známe pravidla, ale rozhodli jsme se je kreativně interpretovat.“ Možná je to právě tento přístup, který nejlépe vystihuje českou povahu ve vztahu k etiketě: Jsem rebel!
