Článek
Prosincové ráno v Brně má zvláštní kouzlo. Město zalité sněhem působí jako z pohádky, přestože sníh tady není žádnou každoroční samozřejmostí. Vánoční trh, naproti budově Nejvyššího správního soudu, pomalu ožívá. Stánky se otevírají, vůně svařeného vína a perníku se líně mísí se studeným ranním vzduchem. Lidé, zachumlaní do šálů a kabátů, cukrují při pohledu na malý kolotoč a zdobené vánoční stromky. Přesto tu zůstává klid – je ještě brzy a ruch dne teprve začíná.
Prohlídka kostnice u sv. Jakuba je sice stručná, ale její působivost zůstává nesmazatelně vryta do mysli každého návštěvníka. Již od začátku je zřejmé, že toto podzemní místo má svou vlastní atmosféru, která je těžko popsatelná slovy.
V kostele svatého Jakuba právě čekám na svou komentovanou prohlídku Kostnice u sv. Jakuba. Skupina Španělů, se svým vysokým a hlasitým průvodcem v čele, vyplňuje ticho chrámu zvukem libozvučného jazyka. Svíce na oltářích vrhají mihotavé světlo na vysoké gotické klenby. Je to zvláštní místo – tiché, a přesto plné života.
Když vcházíme do podzemí, cítím, jak se atmosféra okamžitě mění. Hluk zvenčí mizí a nahradí jej zvláštní klid, ticho, které je téměř umravňující. První, co mi padne do oka, jsou dvě lebky. Jsou vystavené za sklem v prostorné vitríně a na obou jsou jasné stopy po průstřelech. V ostrém světle reflektorů vypadají až neskutečně, jako smutná připomínka dávno zapomenutých příběhů. Dvojice mladých slečen, zřejmě sestry, pozorně zkoumá vitrínu a pak si šeptem mezi sebou něco říkají. Má pozornost se přesouvá zpět na průvodce.
Ukazuji svou vstupenku, kterou jsem si koupil online, a připojuji se k malé skupince. Cesta do samotných katakomb je krátká, ale stačí k tomu, aby si člověk připadal, jako by opustil Brno zachumlané do sněhové pokrývky a vstoupil do jiného světa. Světa, kde spí lidské kosti.
Prohlídka je stručná, ale působivá. Dozvídáme se, že kostnice ukrývá více než 50 tisíc lidských ostatků, pocházejících z dob třicetileté války, morových epidemií a dalších temných období brněnské historie. Zaslechnu zmínku o josefínských reformách – právě ty vedly ke zrušení hřbitovů uvnitř města v roce 1784. Ostatky byly pak přeneseny sem, do katakomb ukrytých pod kostelem svatého Jakuba.
Jakmile prohlídka končí, průvodce se s námi loučí, a naše kroky se rozptylují po chodbách plných lebek a kostí. Někde ve stínech zůstává ozvěna slov průvodce, zatímco mě pohltí zvláštní směs úcty a fascinace. Každý kout kostnice je naaranžován a téměř jistě umělecky nasvícen. Hromady lebek, dokonale poskládané do vzorů, připomínají, jak pomíjivý je lidský život. Tady leží vojáci, měšťané, ženy i děti – všichni spočívají bok po boku, sjednoceni osudem.
Zůstávám stát a zahledím se na řady kostí. Hudba, jejímž autorem je brněnský skladatel Miloš Štědroň, tiše, ale mimořádně působivě zní prostorem. Je napsaná přesně pro tento prostor – tóny se odrážejí od kamenných zdí a vibrují mi v hrudi. Zvuk se zdá být pečlivě promyšlený, jako by se skláněl v tiché pokloně památce těch, kteří zde našli svůj poslední klid.
Průvodce pečlivě vysvětlí, že původní funkce této kostnice vycházela především z praktických důvodů. Brno v minulosti čelilo nedostatku místa k pohřbívání, a tak se využívaly metody, které dnes mohou znít poněkud bizarně. Hřbitovy, které byly umístěny uvnitř městských hradeb, jednoduše nemohly pojmout stále rostoucí počet zemřelých. Zaváděl se tedy specifický systém pohřbívání.
Samota tady není děsivá, je spíš katarzní. Stojíte tu, tváří v tvář nekonečným řadám ostatků, a přesto necítíte zimu, strach, ani osamění. Naopak – to místo vás zve k zamyšlení. Nad pomíjivostí života, nad historií a nad tím, kolik příběhů bylo zde pochováno, a přesto nikdy vyprávěno.
Když se vracím z podzemí na zasněžené náměstí, svět venku se zdá být jasnějším, živějším. Zvoní zvony, trhy pulzují životem, a zima mě jemně štípe do tváře. V hlavě stále doznívá melodie kostnice a pohled na prostřelené lebky zůstává jasně vryt v mé paměti. Není to místo, na které by člověk mohl zapomenout – ale myslím, že to tak má být.
