Článek
Ranní mlha se líně převaluje nad dunajskou nížinou, když parkuji před branami archeologického parku Carnuntum. Je teprve devět hodin ráno a já jsem prvním návštěvníkem tohoto dne.
Už samotná cesta sem ve mně vyvolávala představy římských legionářů, kteří před téměř dvěma tisíciletími šlapali stejnou krajinou. Carnuntum nebylo jen obyčejnou pohraniční pevností – bylo to pulzující srdce římské provincie Pannonia Superior, město, kde se psaly dějiny impéria.
Staří Římané měli zvyk pohřbívat své zemřelé podél významných silnic. Tento zvyk byl dodržován i v římském městě Carnuntum. Hroby a hrobky lemovaly hlavní příjezdové cesty do města. Jednalo se o typický římský pohřební rituál. Sloužilo to jako připomínka předků, demonstrace společenského postavení rodiny a památník zemřelých viditelný pro všechny procházející. Tento způsob pohřbívání byl běžnou praxí v celé Římské říši a Carnuntum, jako důležité římské město, tuto tradici plně převzalo.
První paprsky slunce právě ozařují vstup do starověké svatyně zasvěcené bohu Mithrovi. Sestupuji po kamenných schodech do tajemného nitra. Chladný vzduch a mystická atmosféra podzemní svatyně mě okamžitě přenášejí do doby, kdy římští vojáci a obchodníci vykonávali své tajemné rituály. Reliéf znázorňující Mithrase zabíjejícího býka – taurochtonii – působil v ranním přítmí téměř živě.
Muzeum Carnuntinum, které bylo slavnostně otevřeno samotným císařem Františkem Josefem I. v roce 1904, není jen obyčejnou sbírkou artefaktů. Je to brána času. Právě tady Marcus Aurelius psal své filozofické „Hovory k sobě“ během markomanských válek, kdy Septimius Severus byl provolán císařem místními legiemi a kdy město zažívalo svůj největší rozkvět jako křižovatka obchodu na slavné Jantarové stezce.
Procházím impozantní budovou navrženou v duchu římské vilové architektury a uvědomuji si, že stojím na místě, které bylo po staletí považováno za ztracené. Teprve systematické vykopávky započaté v roce 1885 začaly odhalovat poklady ukryté pod vrstvami země. Dnes toto místo představuje jeden z nejrozsáhlejších a nejlépe zachovaných archeologických parků římského období ve střední Evropě.
Ranní ticho mi dovoluje vnímat každý detail – od precizně rekonstruovaných podlahových mozaik až po jemné stopy římského podlahového vytápění. V hlavě mi rezonují slova průvodce, že stojím uprostřed komplexu, který se rozkládá na více než 300 hektarech původní římské zástavby. Je fascinující představit si, že právě tady, na hranici římského impéria, tepala civilizace s takovou intenzitou, že její odkaz přetrval až do dnešních dnů.
Muzeum Carnuntinum se vyznačuje architekturou, která, napodobuje styl starověkých římských vil. Čerpá inspiraci z klasické římské architektury a odkazuje na antickou stavební tradici.
Carnuntum střeží příběh o velikosti i pádu římské říše. A já mám to štěstí být tady dnes první, abych nasál atmosféru místa, kde se před staletími psaly dějiny našeho kontinentu.
Historie muzea Carnuntinum
Stojím před malou, přesto impozantní budovou muzea Carnuntinum a nemůžu si pomoci, ale cítím se tak trochu jako cestovatel časem. Stavba, tyčící se v Bad Deutsch-Altenburgu, vypráví příběh, který začal před více než stoletím.
„Architekti Friedrich Ohmann a August Kirstein vytvořili skutečný mistrovský kus. Jejich vize byla jasná – postavit budovu, která by sama o sobě byla poctou římskému dědictví,“ říká průvodce, když procházíme vstupní halou. „Podívejte se na ty sloupy,“ ukazuje na průčelí. „Jsou přesnou replikou římských architektonických prvků. Celá budova je vlastně inspirována římskou venkovskou vilou.“
Procházím sály a všímám si, jak důmyslně architekti pracovali se světlem. Velká okna vpouštějí dovnitř přirozené světlo, které se odráží od mramorových podlah a vytváří téměř posvátnou atmosféru. „To není náhoda,“ vysvětluje průvodce. „V době historismu se dbalo na každý detail.“
Setkání císařů v Carnuntu
Představuji si ten den v listopadu roku 308, kdy se zde sešli čtyři nejmocnější muži tehdejšího římského světa. Možná stojím na místě, kde císař Diocletianus, již v té době v důchodu, svolal mimořádné setkání s Galeriem, Licinem a Constantinem, aby vyřešili rostoucí napětí v říši. Atmosféra toho dne musela být elektrizující. Představuji si, jak sem přijíždějí honosné průvody, jak se hemží stráže a otroci, jak se město připravuje na tuto bezprecedentní událost.
Proč si vybrali právě Carnuntum? Bylo to strategické místo – přesně na hranici mezi východní a západní částí říše, navíc dobře bráněné a dostatečně reprezentativní pro takové setkání.
Prohlížím si vitríny s artefakty, které se k této události vztahují. Nejvíc mě zaujme zlatá mince s portrétem Diocletiana, ražená přímo zde k příležitosti konference. Její zachovalost je ohromující – jako by ji někdo vyrazil včera. Vedle ní leží fragmenty mramorové desky s částečně zachovaným nápisem připomínajícím toto setkání.
Jedním z mnoha vystavených předmětů je vyobrazení císaře Diocletiana.
Výsledky konference změnily běh dějin. Ustanovení Licinia augustem západní části říše mělo dalekosáhlé důsledky pro budoucí rozdělení impéria. Dívám se na velkou nástěnnou mapu, která ilustruje, jak se hranice provincií a správních celků měnily po této konferenci.
Procházíme dál expozicí a dostáváme se k rekonstrukci císařského triclinia – jídelny, kde mocní muži nejspíš diskutovali u bohatě prostřené tabule. Archeologické nálezy odhalují zbytky luxusního stolního nádobí, včetně střepů vzácných skleněných pohárů z Egypta. Tady se utvářela nová podoba říše. Dívám se na podlahovou mozaiku s motivem vinné révy a přemýšlím, že právě asi tady se rozhodovalo o osudu milionů lidí.
Míjím působivou sbírku vojenských odznaků a císařských insignií. Zajímavá je bronzová soška Victorie, bohyně vítězství, která byla podle popisku nalezena přímo v troskách konferenční auly. Bude mi připomínat nejen velkolepost římské civilizace, ale především tento moment, kdy se zde sešli čtyři muži, aby společně hledali cestu z krize impéria. Jejich stopy jsou zde stále přítomné, stačí se jen pozorně dívat.
Zdroje: https://www.carnuntum.at/cs/museumcarnuntinum, https://www.petronell.at/
