Článek
Dopolední slunce v zálivu Phang Nga nepálí, ono doslova spaluje air-conditioner z naší lodi mění vzduch nad hladinou v tetelící se skleněnou stěnu. Je září. Svět okolo se zrychlil, technologie pokročily, ale tady – uprostřed pravěkého vápencového labyrintu – čas nespěchá.
Proč James Bond Island? Světovou slávu a dnešní jméno získal ostrov v roce 1974, kdy se objevil v bondovce Muž se zlatou zbraní s Rogerem Moorem v hlavní roli. Ostrov sloužil jako tajný úkryt hlavního záporáka Scaramangy.
Dřevěná příď dlouhoocasé lodi, tzv. longtail boat, s rykem stařičkého motoru rozráží smaragdovou hladinu. Voda, která nás obklopuje, má odstín tekutého jadeitu. Každý náraz vlny na přídi vymršťuje do vzduchu tisíce drobných kapek, které mi chladí rozpálenou tvář. Dýchám zhluboka. Vzduch chutná po soli, horké gumě z motoru a vlhké, sladce kořeněné vůni tropické džungle, jež visí ze strmých skal přímo nad námi.
Srdce mi buší až v krku. To není jen tak obyčejný výlet – je to pouť do místa, které v mých dětských snech patřilo legendám. A pak se to stane.
Soustava obřích zelených monolitů se rozestupuje jako majestátní opona přírodního divadla. Loď zpomaluje. Motor utichá do tlumeného bublání. Vstupujeme do pohádkového světa ostrova Khao Phing Kan.
Předem mnou se tyčí příkré, šedozelené vápencové stěny, které vypadají, jako by je obří ruka rozsekla v půli a pak opřela o sebe. Odtud ten thajský název – Hory, které se o sebe opírají. Z puklin ve skále vyvstávají pokroucené kořeny stromů a lián, jež svádí věčný boj s gravitací. Vnímám tu surovou, neskutečnou sílu přírody. Cítím se směšně malý.
Vystupuji z lodi. Nohy se mi boří do jemného, mírně bahnitého písku. Voda mi chladí kotníky. Pohled mi okamžitě přitahuje to, kvůli čemu sem proudí snílci z celého světa. Támhle stojí. Ko Tapu. Nehtová skála.
Nejvýraznějším symbolem celého místa je štíhlý vápencový monolit Ko Tapu nebo Khao Tapu, v překladu „Nehtová skála“, který stojí v moři zhruba 40 metrů od pobřeží Khao Phing Kan. Skála měří na výšku přibližně 20 metrů a směrem dolů se zužuje, její základna je poměrně úzká. Právě tato fotogenická dominanta se objevuje na většině plakátů a pohlednic.
Ikonický, dvacet metrů vysoký kamenný prst, který se nepochopitelně tyčí přímo z mořské hladiny. Zúžená základna vypadá tak křehce, jako by ji příští vlna měla smést, a přesto tu vzdoruje miliony let. Pohled na tento geologický zázrak ve mně probouzí zvláštní směs úžasu a posvátné úcty. Vzpomínka na filmový svět agenta 007 z roku 1974 se vteřinově rozplývá – živá realita dnešního dne ji tisícinásobně překonává.
Na ostrov se dá dostat pouze po vodě – nejčastěji rychlými čluny tzv. speedboat nebo tradičními thajskými dlouhými loděmi - longtail boat z Puketu, Krabi nebo Phang Nga. Co na ostrově najdete? Malé pláže, často kamenité a bahnité podle odlivu - přílivu, jeskyně s krápníkovou výzdobou a stánky místních prodejců nabízející suvenýry, mušle a perly.
Přejíždím dlaní po chladném, pórovitém povrchu útesu na břehu. Vnímám stopy, které tu zanechala voda a čas. Okolo usrkávají lidé kokosovou vodu, fotí se, ale pro mě se okolní ruch vteřinově vytrácí. Vůbec mi nevadí, že jsme v mlze. Slyším jen rytmické šplouchání vln o vápencový monolit, křik exotického ptactva vysoko v korunách stromů a ozvěnu vlastního dechu. To jen nebesa se proti mně spikly a začalo pršet. Slejvák. A pořádný. Nastupujme do kajaku.
Tenhle moment se mí vrývá hluboko pod kůži. Smysly jsou vybičované na maximum – tyrkysová zeleň, vůně moře, chlad skály a bezvýhradná majestátnost přírody. Záliv Phang Nga je stejný – nepřišel o nic ze své magie, stejně jako Ko Tapu. Stojím tu, bezdechý, šťastný a vím, že:
Uprostřed moře, kde smaragd pění,
stojí Ko Tapu – prst vztyčený k hvězdám.
Kamenná jehla, jež ve světle mění
dnešní den v mlhu a v to, co jen zdá se.
Není to ostrov, jen myšlenka z pískovce,
otisk, co v moři tu po bohu zbyl.
A já tu stojím jak ve staré pohádce,
abych v tom tichu na okamžik žil.
