Článek
Kvůli stavbě se muselo pohnout korytem Vltavy. Proč dnes tato fascinující stavba, která přežila tisíciletou vodu i pět přejmenování, stojí na prahu zániku jako „obyčejná technická konstrukce“? Vydejte se na cestu po nejdelším a nejtrpělivějším mostě Prahy, kde se duch architekta Janáka stále pere s hmotou.
Existují stavby, které jsou jen stavbami. Přemosťují propast, nesou náklad, slouží svému účelu a pomalu mizí z paměti stejně tiše, jako stárnou. A pak existují stavby jiné, takové, které dýchají. Takové, které v sobě nesou otisk ruky, jež se odmítla spokojit s pouhou funkcí. Takové, které jsou zároveň mostem i básní, dopravní tepnou i kamenným manifestem. Libeňský most v Praze patří bezpochyby do té druhé kategorie. A přesto, nebo možná právě proto, stojí dnes na prahu zániku, opuštěný, popraskaný, zarostlý mechem a zasunutý do slepého místa kolektivní paměti města, které ho zplodilo.
Než vůbec mohl vzniknout most, musela se přestěhovat řeka
Zní to jako věta z pohádky, ale je to prostá historická skutečnost. Ve dvacátých letech dvacátého století, kdy Praha s pompou a sebevědomím nově vzniklé republiky budovala svůj moderní obličej, bylo rozhodnuto o regulaci Manin, té rozlehlé nivy v ohbí Vltavy mezi Libní a Holešovicemi. Koryto řeky bylo přeloženo blíže k Holešovicím, původní ramena se zasypala a ostrovy se proměnily v pevninu nebo naopak. Krajina se přepisovala jako rukopis, který se někdo rozhodl přepsat načisto.
Díky tomuto přeložení bylo možné budovat část pilířů budoucího mostu na suchu, doslova stát nohama na místě, kudy zanedlouho začne proudit jedna z nejsilnějších středoevropských řek. Bylo v tom cosi téměř nadlidského: stavět na dně budoucí řeky, vědět, že za několik měsíců přijde voda a vezme si svůj prostor zpátky, ale pilíře zůstanou. Beton odolá.
To byl rok 1924. Praha tehdy teprve čtyři roky nesla titul hlavního města první Československé republiky. Vzduch byl prosycen euforií mladého státu, optimismem demokracie a vírou v pokrok. Architektura byla v tomto klimatu něčím víc než stavitelstvím, byla politickým programem, estetikou svobody, viditelným důkazem, že tento národ umí budovat krásu.
Každý velký příběh potřebuje své protagonisty. Příběh Libeňského mostu má dva
Prvním byl František Mencl, inženýr mostního odboru pražského magistrátu, muž čísel, výpočtů a statiky. Byl to on, kdo vymyslel konstrukční řešení oblouků, kdo počítal zatížení, tloušťku klenby v nebezpečných průřezech. Byl to on, kdo se odvážil navrhnout pro most přes libeňskou stranu trojkloubový oblouk z prostého betonu o rozpětí čtyřicet osm metrů, oblouk, který se stal největší klenbou tohoto typu v celé Evropě. Mencl byl člověk s vizí přesahující jeden most. Zamýšlel pražské mosty jako jednotnou harmonickou skupinu, v níž každý most bude jiný, od ostatních odlišný, a přitom všechny dohromady budou tvořit jeden velký architektonický záměr. Most jako součást orchestru, ne jako sólista.
Druhým byl Pavel Janák, a tady příběh začíná být skutečně neobyčejný. Janák byl v roce 1924 jedním z nejrespektovanějších architektů v Čechách. Za sebou měl dekádu bouřlivého experimentování s kubismem, tím zvláštním, ryze českým architektonickým kubismem, který neměl nikde na světě skutečnou paralelu. Zatímco v Paříži Picasso a Braque rozkládali na plátně lidské tváře a housle, Janák a jeho souputníci rozkládali na papíře fasády domů, vázy, nábytek, schody. Snažili se prokázat, že i hmota může být dynamická, že zeď nemusí být jen zdí, že beton se může tvářit, jako by byl v pohybu. Věřil, a tuto víru formuloval s přesvědčivostí teologa, že kubismus je vítězstvím ducha nad hmotou.
