Článek
Nad ruinami Hierakonpole, starobylého Města jestřába, se tetelil horký vzduch a prach pálil v plicích. James Quibell si otřel pot z čela a pohlédl do hluboké sondy v chrámu boha Hora. Psal se rok 1898 a Egypt se pod náporem britských lopat pomalu probouzel ze spánku, který trval pět tisíc let.
V onen osudný den však nebylo slyšet žádné jásavé výkřiky. Vzduch byl těžký napětím. Společně s Frederickem Greenem pracovali v místě, kterému později začali říkat Hlavní depozit. Bylo to chaotické pohřebiště bohů a králů, kde byly rituální předměty kdysi narychlo a s úctou uloženy do země, aby unikly zkáze.
„Tady,“ hlesl Quibell a jeho prsty, zvyklé na doteky suché hlíny, narazily na něco tvrdého. Nebyla to jen další střepina keramiky. Byl to hladký, temný kámen, který se barvou lišil od všeho kolem.
Opatrně, s úzkostí chirurga, začali štětcem odhalovat plochu tmavé břidlice. Z nánosu písku nejprve vystoupily dvě rohaté hlavy božské krávy Bat. Pak se objevil on – muž s napřaženou paží, svalnatý a hrozivý, svírající palici nad hlavou nepřítele v pokleku.
V tu chvíli v chrámu zavládlo ticho, které jako by přicestovalo z hlubin věků. Quibell a Green na sebe pohlédli. Pod jejich rukama ožíval příběh, který nikdo nečetl padesát století. Viděli krále v Bílé koruně Jihu, a když předmět opatrně otočili, spatřili ho znovu, tentokrát v Rudé koruně Severu.
Přední strana a zadní strana Narmerovy palety. Kopie umístěná v Royal Ontario Museum, v Torontu v Kanadě
Nebyl to jen nález. Bylo to, jako by nahmatali tep samotného času. V prachu Hierakonpole, mezi střepy a zapomenutými obětinami, drželi v rukou rodný list Egypta. V tu chvíli oba věděli, že historie už nikdy nebude stejná. Mezi Narmerovou palicí a mýtickými zvířaty s propletenými krky ležela odpověď na otázku, jak se z rozhádaných kmenů u Nilu stala největší říše starověku.
