Článek
Rodiny se ukrývaly ve svých chatrčích, děti spokojeně spaly ve spletitých uličkách chudinských čtvrtí. V ten osudný okamžik si nikdo nemohl představit, že nadcházející minuty navždy změní životy stovek tisíc lidí.
Minutová ručička na hodinách se přehoupla přes půlnoční značku, když se z útrob továrny společnosti Union Carbide ozval varovný zvuk. Vzduch začal vibrovat pod tlakem sílícího syčení a bublání. V malé místnosti poblíž hlavní nádrže na methylisokyanát (MIC) se dva pracovníci střetli pohledem.
„Co to sakra je?“ vykřikl jeden, zatímco druhý pustil šroubovák na podlahu. Otřesy se zrychlovaly, nádrž se začala mírně třást a teplota prudce stoupala. Ocelové ventily, které měly udržet nebezpečný plyn uvnitř, začínaly selhávat.
„Tohle není normální, musíme to okamžitě zastavit!“ zvolal muž u kontrolního panelu, ale jeho ruce se mu chvěly tak, že stěží zmáčkl bezpečnostní tlačítko. Systém nicméně nereagoval. Čerpadla mlčela, chladicí jednotka byla dávno mimo provoz – kdysi ji z ekonomických důvodů odpojil management, aby „ušetřil“.
Pak přišel výbuch. Nebyl ohlušující, spíš hluboký, jako by se otevřelo nějaké pekelné hrdlo. Víko nádrže se vzneslo do vzduchu a s ním i hustý bílý mrak jedovatého plynu. Noc zmlkla, jen sirény prorážely ticho několika táhlými tóny.
„Utíkej!“ křičela žena, která držela v náruči své dítě, zatímco její oči pálily tak, že je nemohla ani otevřít. Běžela směrem, kde doufala najít bezpečí, ale toxický mrak ji obklopoval a dusil. Její malý syn začal křičet, ovšem křik rychle přešel ve slabé chroptění.
V centru města lidé zmateně vybíhali na ulici. Ti, kteří se probudili včas, zakrývali tváře kousky mokrých hadrů, ale i to pomáhalo jen málo. „Co se děje?“ volala starší žena, která se držela za hrudník. Každý nádech byl jako polykání ohně. Každé zakašlání přinášelo další záchvěv bolesti.
