Článek
A přesně tento unavený, zdlouhavý kabaret předvedl premiér na své pondělní tiskové konferenci.
Když se více než čtyři desítky šéfredaktorů českých médií – lidé, kteří se jinak neshodnou téměř na ničem od ekonomických reforem po hokejovou nominaci – se sjednotili na jediné společné výzvě – je to alarmující signál.
Výzva s přiléhavým názvem Základní hranice nebyla akademickým cvičením. Bylo to věcné, vážné a naléhavé pojmenování reality: veřejný prostor divočí, agrese vůči novinářům přerůstá v normu a státní aparát začíná zacházet s informacemi placenými z daní všech občanů jako s privátním lénem vládnoucí garnitury.
Čekal by někdo od státníka státnickou odpověď? Třeba letmé uznání, že politická rétorika v zemi nebezpečně hrubne? Nebo příslib, že úřady budou měřit všem médiím stejně?
Kdeže. Místo státníka předstoupil před kamery premiér-technokrat vlastní obhajoby a předvedl dokonalé politické čoromoro:
„Vy mě kritizujete za manipulaci? Ne, to vy manipulujete!“
Učebnicový faul zrcadlením
Předvedená reakce byla fascinující ukázkou politické demagogie. Premiér vzal argumenty novinářů, svlékl je z jejich obsahu, oblékl do nich své vlastní ukřivdění a hodil je zpět do davu.
Když novináři hovoří o fyzické i verbální agresi, s níž se denně setkávají, odpoví jim mocenský aparát tím, že za „osobní útok“ prohlásí novinářskou otázku na tělo. Když novináři žádají dodržování základních profesních standardů ze strany státu, dozví se, že slovo „nesmí být zbraň“ – samozřejmě myslel to slovo, které se ptá, ne to, které z tiskových pultíků nálepkuje a dehonestuje.
Tento manévr není nový, ale je nebezpečný. Vytváří falešnou ekvivalenci mezi mocí, která disponuje pákami státu, rozpočty a policií, a novináři, jejichž jedinou zbraní je klávesnice a mikrofon.
Celý tento mechanismus v praxi dokonale předvedla vládní tisková konference. Původní naléhavý apel novinářů, kteří volali po zastavení agrese ve veřejném prostoru a po plnění základních zákonných povinností státu při poskytování informací, byl vládní mocí bleskově ohnut.
Využitím politického ostří - vláda pohotově otočila rétoriku a útok vrací zpět slovním výpadem: „To vy manipulujete, vy útočíte, vy překračujete hranice!“
Výsledkem této úmyslné transformace věcné kritiky v pultíkový protiútok je pak jediný logický důsledek – prohloubení veřejné polarizace a další rozbití už tak křehké společenské dohody.
O co se tu doopravdy hraje?
Představa, že si vláda může určovat, co je „férová kritika“ a co už je „osobní útok“, je v rozporu se samotnou podstatou zastupitelské demokracie. Média nejsou od toho, aby dělala vládě PR, ani od toho, aby hladila ministry po srsti. Jejich psanou i nepsanou povinností je být nepříjemná, šťourat do věcí, které se moci nehodí, a požadovat účty.
Pokud mocenský aparát začne podrobovat novináře kádrování na ty „konstruktivní“ a na ty, co „manipulují“, nebrání tím kulturu diskurzu. Brání pouze vlastní komfort.
