Článek
Španělská inkvizice, tento výtvor státní moci, se rodí nejen jako nástroj upevnění katolické víry, ale také jako zbraň pro potlačení opozičních hlasů a očištění země od „nečistoty“. „Požehnány jsou naše snahy,“ prohlašuje Ferdinand hrdě svým dvořanům, zatímco v očích těch, na které má inkvizice dopadnout, značí jen mrazení.
„Amen“ znamená souhlasné „bolest“
Pod hvězdným nebem Sevilly, zatímco se město ponořuje do spánku, se tajná zasedání inkvizice rozbíhají. Zdi kamenných cel šeptají prosby polapených obětí. Tomas de Torquemada, muž bez slitování, usedá jako první velký inkvizitor na temném trůnu strachu a bezútěšnosti. „Jen skrze bolest je možné zachránit duši,“ oznamuje v jednom ze svých projevů, zatímco kati připravují mučidla. Torquemada, oplývající až nadpozemskou horlivostí, vidí v každém podezřelém odchylku od pravé víry, a neváhá použít ohně ani železa k jejímu „očištění“.
Obhajoba před inkvizicí měla malý užitek, obvinění totiž bylo dostatečným důkazem viny, a čím byl obviněný bohatší, tím více byl v ohrožení. Lidé často nebyli popraveni kvůli falešnému učení, ale kvůli majetku.
Na mučířském křesle pláče mladá dívka. Její hřích? Věnovala se cizincům. Podezřelí jsou všichni – obchodníci, sousedé, děti. „Vyznáš svou zradu,“ křičí inkvizitoři, zatímco mezi šedými stěnami zní její bolestné steny. Nikdo neodporuje jejich metodám – výslech a bolest se stávají synonymem pravdy. Pravda neexistuje, už jenom strach.
