Ve stínu plamenů a hrůzy španělské inkvizice

Španělská inkvizice, tento výtvor státní moci, se rodí nejen jako nástroj upevnění katolické víry, ale také jako zbraň pro potlačení opozičních hlasů a očištění země od „nečistoty“. „Požehnány jsou naše snahy,“ prohlašuje Ferdinand hrdě svým dvořanům, zatímco v očích těch, na které má inkvizice dopadnout, značí jen mrazení.

„Amen“ znamená souhlasné „bolest“

Pod hvězdným nebem Sevilly, zatímco se město ponořuje do spánku, se tajná zasedání inkvizice rozbíhají. Zdi kamenných cel šeptají prosby polapených obětí. Tomas de Torquemada, muž bez slitování, usedá jako první velký inkvizitor na temném trůnu strachu a bezútěšnosti. „Jen skrze bolest je možné zachránit duši,“ oznamuje v jednom ze svých projevů, zatímco kati připravují mučidla. Torquemada, oplývající až nadpozemskou horlivostí, vidí v každém podezřelém odchylku od pravé víry, a neváhá použít ohně ani železa k jejímu „očištění“.

Na mučířském křesle pláče mladá dívka. Její hřích? Věnovala se cizincům. Podezřelí jsou všichni – obchodníci, sousedé, děti. „Vyznáš svou zradu,“ křičí inkvizitoři, zatímco mezi šedými stěnami zní její bolestné steny. Nikdo neodporuje jejich metodám – výslech a bolest se stávají synonymem pravdy. Pravda neexistuje, už jenom strach.

Mistrné divadlo hrůzy

Auto-da-fé, posvěcené „akty víry“, jsou v očích lidí představením podivného divadla. Pod nebem hoří zářivé hranice. Zavládne mlčení, když lidé na náměstí shromažďují zvědavé pohledy na odsouzené, oděné v hanlivých sambenitech a korozních cálcích, tiše čekající svůj ortel. „Neprosme, neplačme,“ šeptá si do ouška muž, jehož řetězy zvoní. Jeho poslední pohled meditace patří křížovému polenu hranice.

„Milost přináší očista,“ tvrdí církev, jak se plameny šíří úctou lidských hříchů. Pach spáleného masa se míchá s kouřem. Lid mlčky přihlíží, někteří slaví údajné vítězství nad zlou rukou satana, mnozí ale v sobě dusí odpor a děs.

Vyhnání z domova

Rok 1492 přináší vyhnání. „Musíme očistit svůj lid,“ ozývá se královna Isabela, zatímco rodiny sbírají skromný pytel. Židé, kteří po staletí formovali kulturu Španělska, opouštějí své domovy. Někteří z nich konvertují, aby unikli pronásledování. Conversos – noví křesťané – však nejsou ušetřeni. Za zavřenými dveřmi inkvizitoři podezírají jejich židovské tradice, čichají k páleným olejům a poslouchají hebrejské pohádky. Nebezpečný rozkaz je jasný: kdokoli, kdo se odchýlí od katolické cesty, je zatracen.

Když velký inkvizitor v roce 1498 umírá, nepřestávají zvony času bít do srdce hrůz. Země smáčené slzami a krví není vyléčena – Torquemadův odkaz je dlouhý jako kostlivé tělo jeho přítelkyně ohně. Vzpomínky hořící hranic žijí spolu. Rozčarovaná pokolení.

Španělská inkvizice, temná kapitola dějin, je synonymem pro fanatismus, utrpení a bezprecedentní pronásledování. Tato instituce, která vznikla z podnětu Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské, měla za cíl upevnit katolictví v jejich rozpínající se říši. Pod vedením dominikánského mnicha Tomáse de Torquemady, jednoho z nejznámějších a nejkrutějších inkvizitorů, se však proměnila v mechanismus systematického zastrašování, vyhnanství a smrti.

Inkvizice, původně vytvořená s cílem odhalovat hereze, se od roku 1481 začala zaměřovat na conversos — Židy, kteří konvertovali ke katolictví, ale byli podezříváni z tajného praktikování své původní víry. Tito lidé, často označovaní urážlivým termínem „marranos“, čelili nejtvrdšímu pronásledování. Podle odhadů bylo mezi lety 1480 a 1492 obviněno přes 13 000 conversos. Torquemada, první velký inkvizitor Španělska, byl nemilosrdný ve své snaze „očistit“ zemi od náboženských „nepřátel“. Jeho vyšetřování neznalo slitování.

Základem inkvizičního procesu byly udání, často motivovaná závistí, nenávistí či snahou získat majetek obžalovaného. V atmosféře strachu a podezření si lidé nemohli být jisti ani vlastní rodinou. Obviněný byl přivlečen před inkviziční tribunál, kde čelil výslechům a mučení. Jednou z nejznámějších metod bylo tzv. strappado, kdy byly obětem svázány ruce za zády, za něž je potom inkvizitoři zavěsili a nechali trhat ramenní klouby. Jinou metodou bylo vodní mučení, při němž se vyslýchanému lilo do úst takové množství vody, že měl pocit, že se topí. I přes tuto brutalitu církev za rozsudky „nepřebírala odpovědnost“ a jejich vykonání svěřovala světským úřadům.

Jedním z vrcholů inkviziční krutosti byly veřejné popravy známé jako autodafé ("akt víry"). Tyto okázalé ceremonie se konaly na náměstích, kde obžalovaní byli veřejně poníženi, odvolali svou údajnou vinu, nebo stanuli na hranici. V Toledě proběhlo v letech 1486–1492 dvacet pět autodafé, a podle doložených záznamů bylo mezi lety 1481 a 1826 uspořádáno 464 dalších, z nichž mnohé skončily upálením židovských konvertitů.

Rok 1492, který vstoupil do dějin zejména díky objevení Ameriky, byl také rokem vydání Ediktu o vyhnání Židů ze Španělska. Ferdinand a Isabela rozhodli, že všichni Židé, kteří odmítnou konverzi ke katolictví, musí do konce července Španělsko opustit. Těm, kteří se rozhodli zemi opustit, bylo zakázáno odnést jakýkoliv majetek, zlato nebo peníze. Tisíce rodin tak ztratily vše. Torquemada králi připomněl příběh Jidáše, který zradil za třicet stříbrných. Výsledkem bylo vyhnání více než 200 000 Židů, z nichž mnozí zahynuli cestou do exilu. Ti, co zůstali a konvertovali, žili pod neustálým dohledem inkvizice.

Španělská inkvizice si nevybírala pouze Židy. Pronásledování se brzy rozšířilo také na muslimy, prvotní protestanty a osvícenské myslitele. Kdokoli, kdo se odvážil pochybovat o autoritě církve nebo čelit královskému režimu, byl potenciálním cílem. Jejím smrtelně nekompromisním symbolem byl právě Torquemada – jakési „kladivo na kacíře“, oslavovaný jeho příznivci, odsuzovaný všemi ostatními.

Hrůzy španělské inkvizice zanechaly na historické paměti nezhojitelnou jizvu. Jednalo se nejen o systematické potlačování jinakosti a svobodné mysli, ale i o neustálý útok na lidskou důstojnost. Ať už zbožnou deklaraci „spásy duší“ inkviziční tribunály skutečně věřily, nebo sloužily politickým a ekonomickým zájmům monarchie, důsledky jejich houževnaté nenávisti se staly symbolem toho, kam až může zajít zneužití moci ve jménu víry.

Zdroj: RYŚ, Grzegorz. Inkvizice. Praha: Mladá fronta, 2004, https://cs.wikipedia.org/wiki/Inkvizice#Španělská_inkvizice,