Článek
Byla spisovatelkou, učitelkou i překladatelkou, a přestože osud často hrál proti ní, dokázala svou vůlí a vytrvalostí vytvořit nesmazatelnou stopu v české literatuře. O jejím jméně se dnes hovoří jen zřídka, přesto je její příběh inspirací, která by neměla být zapomenuta.
Narodila se 24. května 1859 v Netvořicích do rodiny zámožného obchodníka. Její dětství bylo šťastné, obklopené láskou a harmonií, ale dlouho nevydrželo. Závažná nemoc, spála, ji ve věku šesti let připravila o sluch. Toto postižení změnilo celý její život, avšak nikoliv její odhodlání. Pod pečlivým vedením učitele Františka Ryšavého, jenž ji naučil odezírat ze rtů, se Ludmila naučila komunikovat s okolním světem. Rodina věřila v její nadání a zajistila jí vzdělání, čímž připravila půdu pro její pozdější literární kariéru.
Tragédie však nekončily. Roku 1873 přišla rodinná pohroma – po krachu na vídeňské burze ztratili veškerý svůj majetek. Krátce nato zemřel otec a Ludmila, coby nejstarší dcera, se stala oporou rodiny. Musela převzít starost o domácnost, zatímco její matka si brala do opatrování cizí děti, aby si přivydělala. Tak začal její boj o přežití, boj, který ji však nikdy nezlomil.
Svou literární dráhu zahájila roku 1875, kdy v humoristickém časopise Paleček publikovala první básně. Hned od počátku se zaměřovala na děti a mládež, kterým věnovala většinu své tvorby. Láska k dětem, kterou vkládala do každého svého verše a každé povídky, byla o to pozoruhodnější, že sama děti nikdy neměla. Její říkanky jsou melodické, hravé a zpěvné, často zhudebňované – jedním z příkladů je vánoční zpěvohra Na cestě k Betlému, kterou zhudebnil Václav Voborník.
Ludmila byla nejen autorkou knih pro děti, ale také překladatelkou, která dokázala volně přiblížit světovou literaturu nejmladším čtenářům. Její adaptace Dobrodružství Barona Prášila, Chaloupka strýčka Toma a Don Quijota se těší oblibě i dnes, přestože její jméno často zůstává skryto za těmito klasickými tituly.
Její život byl plný neuvěřitelných epizod a jednou z nich bylo zaměstnání v čokoládovně pana Klugeho na Smíchově roku 1878. Do krabičky čokolád určené raněným vojákům v Sarajevu vložila spolu s kolegyní vzkaz podporující vítězství rakouských vojsk. Lístku si všiml štábní lékař a zaslal jej i se jmény obou dívek k otištění do novin.
Ludmila se postupně osamostatnila jako spisovatelka, vzdala se učitelské dráhy kvůli svému zdravotnímu handicapu a věnovala celý svůj život tvorbě. Během své literární kariéry vydala desítky titulů, mezi nimi například Dětské srdce (1893), Krakonoš (1905), Milá škola – dítky volá (1921) nebo V boji s osudem (1925). Její díla byla oblíbená zejména v lidových vrstvách a mnohé z nich našly své čtenáře po celém Československu.
Avšak popularita, jak dnes víme, neznamenala blahobyt. Ludmila často zápasila s nedostatkem a po smrti své matky, která pro ni byla dlouho oporou, zůstala sama. Její sestry se odstěhovaly, jedna do Českého Ruska, druhá na venkov, a Ludmila žila osamělý život ve svém bytě v pražské Ječné ulici. Ačkoliv měla podporu přátel, jako byl Josef Ladislav Turnovský či spisovatelka Eliška Krásnohorská, stáří pro ni bylo velmi smutné.
Zemřela sama ve svém bytě 2. dubna 1935 ve věku 75 let. Její smrt připomněl dobový tisk jako odchod ušlechtilé ženy, která svůj život zasvětila obohacení české literatury a kultury. Přesto její jméno postupně upadalo v zapomnění.
Ludmila Grossmannová Brodská byla ženou mimořádné odvahy a odhodlání. Přes hmotnou bídu, zdravotní handicap a osamění dokázala vytvořit dílo, které si zaslouží být znovu objeveno. Její knihy přinášejí nejen radost, ale i vzdělání a inspiraci dalším generacím. Je na čase setřít prach z jejích knih a znovu posvítit na její odkaz, aby její jméno již nikdy nezůstalo v zapomnění.
Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludmila_Grossmannová_Brodská
