Článek
V Berlíně panovalo léto a v ulicích se mísily kočáry, uniformy a hlasy návštěvníků z celé Evropy. Ve městě se totiž rozhodovalo o novém uspořádání kontinentu po rusko-turecké válce. Za dveřmi jednacích sálů seděli vyslanci, ministři a diplomaté, kteří měli v rukou osudy celých národů. Na stolech ležely mapy Balkánu, vedly se spory o hranice a každé slovo mohlo ovlivnit podobu budoucí Evropy.
V čele jednání stál německý kancléř Otto von Bismarck. Dobře věděl, že diplomacie potřebuje také mlčení. Účastníci kongresu dostali jasné pokyny: průběh jednání je přísně tajný. Novináři, kteří přijeli do Berlína z celé Evropy, tak zůstávali odkázáni na dohady a kusé zprávy.
Jeden z nich se však rozhodl, že se s tím nesmíří.
Jmenoval se Henri de Blowitz, ale narodil se jako Jindřich Opper v českých Blovicích. Jeho cesta do světa nebyla snadná. Ve Francii se živil mimo jiné jako učitel němčiny a postupně se dostal k novinářské práci. Získal francouzské občanství, přijal nové jméno a vybudoval si postavení, díky němuž se nakonec stal pařížským zpravodajem londýnských The Times. Dokázal se dostat do blízkosti politiků, získat jejich důvěru a někdy se dozvědět i to, co sami nechtěli zveřejnit.
Do Berlína přijížděl s obavami. Bismarck si na něj totiž pamatoval. Před několika lety Blowitz zveřejnil informace o válečných plánech německého vojenského vedení vůči Francii. Kancléř a jeho okolí mu to nezapomněli. Tentokrát měl být přístup k informacím ještě obtížnější.
Ještě před odjezdem však dostal nápad, který se později ukázal jako rozhodující. Navštívil ho mladý cizinec, který se ocitl v nesnázích. Jeho bratr prohrál v hazardních hrách společný majetek, zadlužil se a zanechal za sebou ostudu, kterou musel mladší sourozenec snášet. Mladík chtěl odjet do zámoří, začít znovu a jednou bratrovy dluhy splatit. Potřeboval peníze a práci.
Blowitz mu nabídl úkol vyžadující spíše opatrnost než vzdělání: odjet do Berlína, získat místo poblíž diplomatického sekretariátu a předávat mu informace o již přijatých rozhodnutích. Za odměnu měl po skončení kongresu dostat peníze na nový život. Blowitz ho důrazně varoval, aby neprozradil nic, co by mohlo ohrozit jednání nebo jeho samotného.
Když kongres začal, ukázalo se, jak správně odhadl situaci. Bismarck vyzval účastníky k naprosté mlčenlivosti a novináři marně čekali na zprávy. Blowitz měl alespoň jednoho člověka uvnitř.
Původní plán předávání informací byl poněkud neobratný. Blowitz měl na smluveném místě nechávat kočár a jeho spolupracovník měl do otevřeného okna vhazovat psaníčka. Avšak hned po první schůzce si mladík omylem vzal z věšáku Blowitzův klobouk. Novináře napadlo jednoduché řešení.
Každý den se začali setkávat v hotelu Kaiserhof. Mladík ukryl zprávu do podšívky svého klobouku a při odchodu si pokrývky hlavy jednoduše vyměnili. Bez jediného pohledu, bez jediného slova. Tak začala jejich nenápadná hra, která měla pokračovat téměř celý kongres.
Jednou se však všechno málem prozradilo. Jeden z anglických novinářů sáhl po nesprávném klobouku. Uvnitř se skrývala zpráva o právě přijatém článku smlouvy a dohodě mezi Ruskem a Anglií. Naštěstí mu byl klobouk příliš velký a sklouzl mu přes oči. Zasmál se, sundal ho a vzal si svůj. Blowitz si teprve tehdy uvědomil, jak blízko byli odhalení.
Zprávy mu postupně umožňovaly skládat obraz budoucí smlouvy. Navštěvoval diplomaty, mluvil s nimi o zdánlivě obyčejných věcech a přitom se snažil zjistit co nejvíc. Pomáhala mu v tom jeho brilantní paměť. V průběhu kongresu se mu podařilo získat téměř celý projev ruského kancléře Gorčakova. Když jej následující den četli v novinách, britský ministr zahraničí lord Salisbury žertem poznamenal, že Blowitz zapomněl jen na několik čárek a středníků.
Bismarck z toho ovšem radost neměl. Při jednom jednání dokonce nadzvedl ubrus na stole a sarkasticky poznamenal, zda pod ním náhodou nesedí Blowitz.
Novinář si mezitím získal pozornost samotného kancléře. Na pozvání knížete Hohenloheho usedl k večeři v Bismarckově soukromém bytě. Strávil tam několik hodin a kancléř byl toho večera neobyčejně sdílný. Už následujícího dne věděl o jejich setkání celý Berlín: Blowitz získal exkluzivní rozhovor, který vyšel na první straně novin. Diplomaté, kteří se mu dosud vyhýbali, začali sami vyhledávat jeho společnost. Zprávy, k nimž se předtím dostával jen s obtížemi, nyní přicházely snadněji.
Jenže jeho mladý spolupracovník ztratil opatrnost. Když zjistil, že Blowitz povečeřel s Bismarckem, začal si příliš věřit. Vzbudil podezření ve svém okolí a brzy už nemohl získávat informace jako dříve. Blowitz přišel o svůj nejdůležitější zdroj právě ve chvíli, kdy se kongres blížil ke konci.
A tehdy přišel dopis z Londýna. Redakce mu napsala, že největším úspěchem by bylo získat úplné znění smlouvy a zveřejnit je jako první. Blowitz odpověděl, že kdyby si měl vybrat mezi všemi vyznamenáními světa a tímto dokumentem, bez váhání by zvolil smlouvu.
Rozhodl se požádat Bismarcka přímo. Předtím si však zajistil doporučující dopis belgického vyslance barona Nothomba pro ředitele telegrafů v Bruselu. Potřeboval mít připravenou cestu, kterou by mohl zprávu dostat do Londýna. Německé a rakouské telegrafní spojení nepřicházelo v úvahu, přes Paříž by to trvalo příliš dlouho. Zbýval Brusel.
Dvanáctého července ráno dostal text smlouvy. Ještě nebyl úplný, chyběly poslední dva články a důležitá preambule. O chvíli později však přišla zpráva od Bismarcka: kancléř odmítá poskytovat tisku jakékoli další informace. Blowitz pochopil, že musí jednat rychle.
Nechal si sbalit zavazadla, zaplatil účet a oznámil kolegům, že Berlín opouští. Ukázal jim odmítavý dopis a předstíral, jak hluboce se ho Bismarckovo rozhodnutí dotklo. Ostatní novináři mu přicházeli vyjadřovat soustrast. Netušili, že jeho odchod je jen součástí plánu.
Krátce před odjezdem vlaku navštívil francouzského velvyslance, hraběte de Saint-Valliera, a požádal jej o chybějící preambuli. Velvyslanec se podivil, k čemu mu bude, když nemá celý dokument. Blowitz si rozepnul kabát a ukázal mu text smlouvy, který ukrýval. Hrabě pochopil, že Bismarckovo pečlivě střežené tajemství bylo prozrazeno.
Preambuli mu však hrabě nemohl předat – měl jediný exemplář. Nabídl mu alespoň, že mu ji přečte. Četl pomalu, větu za větou. Blowitz naslouchal a každé slovo si ukládal do paměti. Nedělal si poznámky, každá věta zazněla jen jednou. Když velvyslanec dočetl, měl v hlavě celý text.
Na nádraží zbývalo jen několik minut do odjezdu. Na nástupišti už čekali jeho spolupracovník Mackenzie Wallace a sekretář. Blowitz se tvářil zachmuřeně a všiml si také několika mužů, kteří ho sledovali. Teprve když vlak opustil Berlín, požádal sekretáře o pero a inkoust a začal mu diktovat preambuli.
Potom vytáhl celé znění smlouvy. Wallace do poslední chvíle nevěděl, co všechno se jim podařilo získat. Blowitz vytáhl jehlu a nit. Rozpárali podšívku Wallaceova kabátu a celý dokument do ní zašili. Připojili také doporučující dopis belgického vyslance.
Wallace měl na první větší zastávce přestoupit do jiného oddílu, v Kolíně změnit vlak a pokračovat do Bruselu. Blowitz měl předstírat, že svého spolupracovníka nezná. Kdyby telegrafní úředníci odmítli zprávu odeslat, měl Wallace probudit ředitele a předložit mu dopis.
Všechno se odehrálo podle plánu. V Bruselu telegrafní úřad nejprve odmítl přijmout tak dlouhou zprávu. Wallace však trval na tom, že musí mluvit s ředitelem Vinchentem. Ten byl doma a spal. Dopis barona Nothomba nakonec rozhodl. Ředitel byl probuzen a vydal příkaz k odeslání.
Telegrafní dráty začaly bzučet.
V Berlíně se mezitím připravovali na slavnostní podpis. Nikdo z diplomatů netušil, že smlouva už překročila hranice a její obsah míří do Londýna.
Právě v okamžiku, kdy byla v Berlíně smlouva podepisována, zveřejnily The Times její úplné znění – preambuli a všech šedesát čtyři článků v anglickém překladu. Čtenáři si mohli přečíst dokument, který měl být ještě před několika hodinami přísně střeženým tajemstvím. Byla z toho obrovská senzace a Blowitzův největší novinářský „úlovek“.
V Berlíně vyvolala zpráva o zveřejnění smlouvy obrovský rozruch. Bismarck chtěl okamžitě vědět, jak se tajný dokument dostal do rukou novináře. Obrátil se na francouzského velvyslance Saint-Valliera a přímo se ho zeptal, zda právě on poskytl Blowitzovi chybějící preambuli. Velvyslanec se přiznal a vylíčil mu celý příběh. Co na to kancléř odpověděl, se však Blowitz nikdy nedozvěděl. Když se na to hraběte později ptal, Saint-Vallier se jen usmál: „Promiňte, ale kancléř mi nedovolil, abych vám ji opakoval.“
Jindřich Opper z Blovic dosáhl svého. Muž, který neměl žádnou politickou funkci ani místo u diplomatického stolu, dokázal získat dokument, o nějž usilovaly největší evropské redakce. Ve svých pamětech později napsal, že k tomu nebyl zapotřebí mimořádný talent. Stačilo rozhodnout se, že člověk uspěje, a promyslet všechny cesty, které k cíli vedou.
Za jeho úspěchem se však skrývaly měsíce příprav, usilovné práce a plánování. A také odvaha, opatrnost a schopnost zachovat chladnou hlavu ve chvíli, kdy jediné špatné rozhodnutí mohlo všechno zmařit.
Kluk z malého českého městečka se vydal do světa, poznal evropské státníky a jeho zprávy četli lidé, kteří sami rozhodovali o dějinách. Nezměnil hranice států, nepodepisoval smlouvy a nevedl armády. Přesto dokázal na jediný den předběhnout ty, kteří měli Evropu ve svých rukou.
...
použitá literatura
Henri de Blowitz: Memoirs of M. de Blowitz (New York: Doubleday, Page & Co., 1903), kap. VI – The Berlin Congress, s. 116–139. Volně dostupné v digitalizovaném vydání na Internet Archive. Celá kniha – PDF (Internet Archive / Wikimedia Commons)
Město Blovice. Adolf Opper de Blowitz (1825–1903). Biografické údaje a přehled literární tvorby. Oficiální stránky města Blovice.


