Článek
Kdysi v dávných časech - kdy vaše prabáby byly ještě panny a kuře s broskví bylo vyhlášenou specialitou, snad ještě na střední nebo základní či mateřské škole, jsme šli s kamarády do centra našeho statutárního města na pivo.
Jako začínající pivní jelimánci jsme měli problém rozlišit, zda jde o hospodu jako „hlavně na jídlo“ či na pivo, internety tehdy nebyly milé děti,…žili jsme vlastně v informační mělčině, jak by řekl Václav Bělohradský.
Já u pramene jsem a žízní hynu
Přicházíme k jednomu podniku v centru velkoměsta Brna, ve kterém jsme ještě nebyli - znejistěni výše citovanou gastro-existenční otázkou.
Bum bác…Najednou se ze dveří vyvalila fyzická osoba ve stavu, že by si mohla bez zbytečného odkladu zahrát v Polívkově Dědictví aneb…
Tam je to tralalala, chábři, fakt!
Nejotrlejší kamarád se flamendra optal: „Je to tam dobrý?“ - „Nebojte borci, tam je to tralalala“ a odpotácel se bez zbytečného patetického dovysvětlování na taxíka nebo na koňský povoz (čím laskavý autor nepřímo zdvořile připomíná, že historka se odehrála opravdu dávno.) .
Nicméně analyticky uvažující jiný kamarád, který se později stal vyhlášeným daňovým poradcem, neuvolněným krajským zastupitelem a uvolněným sňatkovým podvodníkem vyslovil domněnku, že nevíme, zda se zmíněné pozitivní hodnocení ve formě bujarého avšak odborně neměřitelného tralalala týkalo jídla nebo pití…
Duchapřítomnost
A zde jsem já pranepatrný, projevil nevídanou duchapřítomnost a povídám hlášku, která kolovala studentským éterem ještě aspoň tři dny a dvě noci:
„Pánové, ten borec opravdu nevypadal, že se někdy stravoval v restauraci…“
Ergo kladívko měl jsem pravdu - skutečně to tam bylo tralalala a s drahým jídlem nás tam tehdy nikdo nijak neotravoval, spíše naopak.
Ponaučení pro další (de)generace
Poučení z toho asi žádné není, ale to se týká většiny historek na československém internetu, jen si to lidé bojí upřímně přiznat.
Dobrou noc, ať stará/ý nechrápe celou noc.
