Článek
Někdo říká, že je to jen dokument plný čísel; ale kdo někdy nahlédl pod jeho pokličku, ví, že je to spíše duševní inventura celé země. A jako každá inventura, i tahle bolí.
Jako první pozvedla hlas místopředsedkyně ANO Alena Schillerová. Ať už si o ní myslíme cokoli, nelze jí upřít neúnavnost v kritice vládních finančních eskapád.
Mluvila o hospodaření, o odpovědnosti a o tom, jak se rozpočet stal jakousi literární fikcí – listem papíru, který se tváří jako pravda, ale nenajde se v něm ani polovina skutečnosti.
Do toho zazněla slova pana Andreje Babiše, pravděpodobného budoucího premiéra, že rozpočet na příští rok zřejmě nakonec připraví až jeho vláda. Inu, může být na tom kus pravdy – těžko chtít po vládě, která má nakročeno k odchodu, aby v sobě našla energii na pořádné domyšlení kapitol a paragrafů. Vždyť člověk přece také nepřestavuje kuchyň, když ví, že dům za měsíc opouští.
A nyní vstoupil do děje pan premiér Fiala. Ten, jako vždy, projevoval onu zvláštní školometskou jistotu člověka, který má pocit, že svět by byl mnohem jednodušší, kdyby mu lidé konečně začali naslouchat. Podle něj je celá tahle rozpočtová přestřelka jen dýmová clona, která má odvést pozornost od dotačních problémů Andreje Babiše.
Kdyby tu byl Karel Čapek, možná by se pousmál a poznamenal, že u nás se často clony a kouře vyskytují i tam, kde dávno nic nehoří — zato pořád někdo mává hadicí.
A pak je tu ministr financí Stanjura. Pán s výrazem unaveného knihovníka, který se marně snaží vysvětlit, že kniha ztracená už před dvěma volebními obdobími se opravdu nenajde. Ten v posledních letech dokázal, že umí dělat úspory tak, že je nikdo necítí — totiž proto, že se většinou nepovedly.
Fialova vláda se často oháněla slovy o odpovědnosti, ale v praxi připomínala více uklízečku, která zametá pod koberec tak dlouho, až se o tu hroudu začne zakopávat. A když se dnes najednou mluví o dýmových clonách, člověka napadne, zda to není spíše cynický povzdech vlády, která si až příliš zvykla, že lidé nevidí rádi do její kuchyně. A že je věru na co se dívat — rozpočet se jí rozpadl dříve než vládní koalice, která jej měla hájit.
Rozpočty jsou jako zahrady: někdy stačí jen trochu šetrné péče a občasný střih. Tahle vláda však místo zahradníků připomínala spíše partu unavených úředníků, kteří se hádají, zda má být tráva zelenější podle tabulky, nebo podle přání Bruselu.
A tak Poslanecká sněmovna sotva začala projednávat rozpočet, a my už máme jasno v jednom: že rok 2026 nebude snadný, ať už rozpočtovou tužku drží kdokoli. Ale zdá se, že Fiala a Stanjura budou ještě dlouho vysvětlovat, proč jejich hospodaření připomínalo spíše rozpadající se stoh účtenek než pevný plán pro republiku.
