Článek
Veřejné zastání českého ministra zahraničí Petra Macinky prvním americkým mužem za jeho vystoupení na Mnichovské bezpečnostní konferenci není jen epizodou z říše sociálních sítí. Je to vyslaný jasný signál, jak by řekl nejmenovaný expremiér z Brna, posunu v tom, jak Česká republika působí navenek.
Macinka se v debatě s Hillary Clintonovou neuchýlil k obvyklé diplomatické šedi, kde se hodně mluví a málo říká.
Naopak – vstoupil do hodnotového sporu naplno. Ať už šlo o otázky genderu, ideologizace politiky nebo obecně o to, kde končí zdravý rozum a začíná aktivistický jazyk, Macinka se nebál jasně formulovat nesouhlas. Bez křiku, bez urážek, ale také bez falešné servility. To je kombinace, která se v české zahraniční politice dlouhodobě příliš nenosí.
Trumpova pochvala na síti Truth Social je pak spíše symptomem než příčinou. Příznakem toho, že někdo z Česka konečně vystoupil z role „hodného žáka“, který horlivě přikyvuje každému západnímu konsenzu, aniž by si dovolil pochybnost.
Ať už má kdo na Donalda Trumpa jakýkoli názor, nelze popřít, že jeho veřejná reakce dává Macinkovu vystoupení mezinárodní viditelnost, jaké se českým ministrům obvykle nedostává.
No schválně, koho z minulé výslovně veřejně pochválil americký prezident či alespoň viceprezident. Vůbec nikoho. A to máme nyní na mysli nejenom dnešního prezidenta (resp.viceúrezidenta), ale i ty předchozí z Demokratické strany.
Zajímavé je i rozhořčení části domácí opoziční scény. Jako by platilo, že český politik smí být v zahraničí slyšet jen tehdy, když opakuje „správné“ věty. Jakmile projeví názor, který se odchyluje od progresivního manuálu, je označen (všemi těmi Rakušany,Nerudovými či Hřiby) za problém.
Přitom právě schopnost vést otevřený, i ostrý spor je základním předpokladem respektu. Ne podlézání, ale argumenty, toho si svět cení.
Macinkovo vystoupení tak není důležité kvůli Trumpovi ani Clintonové, ale kvůli nám.
Ukazuje, že Česká republika může v mezinárodních debatách vystupovat sebevědomě, s vlastním názorem a bez komplexu malého státu. A pokud to někdo v Bílém domě – současném či budoucím – dokáže ocenit, není to ostuda. Je to důkaz, že jsme byli konečně slyšet.
