Článek
Píšeme rok 1994 po Kristu.
Nad Brnem snášel se chladný déšť, který do ulic města, kde v jedenáct je již dvanáct hodin, vykresloval temné odlesky pouličního osvětlení.
Scéna jak z brněnského filmu noir (Trhala fialky dynamitem), ale ve skutečnosti to byl jen další běžný večer v druhém největším českém (a největším moravském) městě devadesátých letech. Primátorem překrásného města tehdy byl ještě charismatický elektrotechnik ing. Jiří Horák, ale již za pár měsíců ho vystřídá JUDr. Dagmar Lastovecká. To však není důležité, ani to, kdo byli tehdy náměstkové primátora či členové kontrolního výboru zastupitelstva města Brna. Bolek Polívka si užíval slávy, kterou mu tehdy přinesl film Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992).
Přivydělávající si kantorka
Paní Lenka stála před zrcadlem ve své malé bytové garsoniéře v centru Brna. Část Veveří.
Byla to učitelka na místní základní škole, která se snažila přivydělat si nějakým vedlejším zaměstnáním. Vedle svého noblesního, avšak tehdy velmi špatně placeného učitelského povolání, Lenka tajně pracovala jako striptérka v jednom z lokálních nočních klubů.
Byly to pro ni celkem snadné peníze, to si nebudeme, jako dospělí čtenáři, ničeho nalhávat. Nadto se Lenka cítila v tomto světě docela svobodněji než ve svém běžném životě. Nikdo v jejím okolí, mimo nejlepší kamarádky Karolíny, netušil o jejích dvou životech - dokud se jednoho večera vše nezměnilo.
Bylo to, tušíme, v pátek odpoledne, když se Lenka vrátila ze školy domů. Cítila se unavená po náročném týdnu, ale stále si neodpustila úsměv, když si představovala večerní vystoupení ve svém oblíbeném klubíku U neonového koblížku no.1 nedaleko brněnského Výstaviště. Kolem kterého jezdí tramvaj číslo jedna, což se propsalo i do názvu klubu. Věděla, že něco takového by nikdy nemohla dělat jako veřejně známá učitelka, ale v anonymitě klubu si mohla dovolit být prostě kýmkoli.
Večer na podiu
Když večer vystoupila na pódium, málem se jí zastavilo srdce. V rohu na sedačce fialově vymalovaného klubu seděl (či se spíše rozvaloval) padesátiletý stařec s plnovousem a doutníkem v ústech. Byl to dědeček jednoho z jejích žáků. Jeho tvář byla zkreslená šokem a zděšením, když na ni zíral. Aspoň jí to tak připadalo, znala jeho přísný pohled z třídních schůzek, kam sebevědomý děda chodil místo matky samoživitelky, která podnikala a neměla na návštěvu školy, bohužel, čas.
„Paní učitelko… proboha, pro pět ran do třídní knihy, co tady děláte?“ zeptal se hořce.
Lenka ztuhla, snažila se najít slova, ale nic jí nenapadalo. Byla odhalena.
Dědeček odešel bez jediného slova a Lenka zůstala stát na pódiu jako omráčená. Byl to konec jejího tajemství, které si tak pečlivě chovala. Byla odsouzena k potupě, ke ztrátě práce, k výsměchu a zahanbení. Aspoň tak jí to tehdy připadalo.
Po tomto okamžiku už nic nebylo stejné. Lenka se uzavřela do sebe, obávala se dívat na své žáky i kolegyně ze sborovny. Cítila se, jako by každý pohled na ni byl jakýmsi moralizujícím posuzováním a odsuzováním. Nemohla unést tíhu svého selhání a jediným východiskem bylo…zde to ponecháme na čtenářově fantazii.
Brno_Astronomical_Clock
Černá kronika
O tři dny později vyšla v brněnském deníku Rovnost krátká zpráva, že mladá žena, učitelka na místní základní škole, spáchala sebevraždu. Její tělo bylo nalezeno v jejím obecním bytě, zahalené do temnoty a ticha.
Přesný důvod jejího činu nebyl nikdy plně objasněn.
Lenka byla pohřbena v tichosti, bez svědků kromě deště, který dál padal nad statutárním městem, jako by plakal nad ztrátou dalšího života, který byl zbytečně předčasně zmařen.
Mravokárný dědeček se prý raději bez zbytečného odkladu odstěhoval až někam na Plzeňsko. V Brně jej již nikdy nikdo neviděl.
------------------------------
(jména, čas, místa a další fakta byla změněna autorem, napsáno na základě vyprávění jednoho občana města)
