Článek
Společnost, která ví, že zdraví není samozřejmost. A že si člověk může dovolit onemocnět.
Že duševní zdraví si zaslouží stejnou pozornost jako to fyzické.
Že mateřství není jen pro ty nejbohatší. A kde se dožiju stáří ve zdraví a mám pořád možnost žít plnohodnotný a důstojný život.
Chci žít ve společnosti, kde školy nejsou přetížené a samy na všechno.
Kde ve škole působí psycholog, sociální pedagog, zdravotník – a kde se dítě, které potřebuje pomoc, neztratí. A který nemusí živořit za nízkou mzdu.
Kde každá rodina ví, že na ni někdo myslí – i když je zrovna v těžké situaci.
Představuju si Česko, kde bydlení není investice pro ty nejbohatší, ale domov pro ty, kdo ho potřebují.
Kde existuje obecní nájemní bydlení a podpora pro ty, kdo zrovna nedosáhnou na tržní ceny.
Kde se místo kontrol a podezírání podává pomocná ruka.
Kde člověk nemusí být na dně, aby měl nárok na oporu. A když se na dně ocitne, tak je mu dána možnost se z toho dostat.
Představuju si společnost, kde stát nehledá viníka, ale hledá řešení.
Kde se nečeká, až se člověk sesype – ale pomáhá se dřív, než k tomu dojde.
Kde péče o děti, seniory nebo nemocné není zneviditelňovaná práce, ale něco, co společnost oceňuje.
A hlavně – kde důstojnost není výsada těch, co měli štěstí.
Věřím, že tohle je možné.
Věřím, že společnost se dá nastavit jinak.
Jde ti ve Finsku, v Dánsku, nebo Skotsku. My nejsme tolik jiní, oni tam prostě jen začali dříve.
S respektem, se solidaritou, s pochopením.
A že když se inspirujeme tím nejlepším, co jinde funguje – jako třeba ve Finsku nebo ve Skotsku – tak to zvládneme i tady.
Proto o tom mluvím. Protože si myslím, že důstojnost má být základ, ne bonus.
A že je čas na změnu.
