Článek
Některé ženy tam žijí s dětmi celé roky.
Ne proto, že by chtěly. Ale protože nemají kam jinam jít.
Zatímco stát řeší, jak snížit daně nejbohatším, tak zároveň trestá ty nejchudší. Matky samoživitelky musí žádat o každou stovku. Každou dávku obhájit, doložit, dokázat, že si ji zaslouží. A přitom táhnou život – nejen svůj, ale i svých dětí. V lepším případě s prarodiči, ale mnohdy samy.
Současný systém se k nim chová s podezřením. Ne jako k lidem, kterým bychom měli pomáhat, ale jako k riziku zneužití. Místo důvěry kontrola. Místo podpory stres. Místo úcty obstrukce. Pro mě jsou to hrdinky.
Současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka za SPOLU tomu nejen nerozumí – on tu zátěž ještě zvyšuje. Svými výroky i rozhodnutími. Ve chvíli, kdy by měl být hlasem těch, kdo si zaslouží pomoc, tak mluví o zneužívání dávek.
Ženská chudoba není smyšlenka. Je to realita. A systém ji nejen toleruje, ale aktivně vytváří:
– když je rodičovský příspěvek nízký,
– když nejsou dostupné školky,
– když jsou zkrácené úvazky nedostupné,
– když bytová politika nepočítá s nízkopříjmovými rodinami,
– když soudy neřeší neplacení výživného,
– když žena po mateřské nemůže najít práci, protože jí nikdo nevěří, že zvládne skloubit práci a péči.
Tohle všechno není individuální selhání. Je to důsledek politiky, která má jiné priority. A z žen v těžké situaci dělá přítěž, místo toho, aby v nich viděla to, co skutečně jsou: lidi, kteří nesou víc, než většina ostatních.
Jako společnost se tím sami trestáme. Je to ukázkový příklad toho, že všichni nemáme rovné šance, že všichni nezačínáme na stejné startovací čáře a že systém je nespravedlivý k těm nejohroženějším.
Když necháme ženy a děti padnout na dno, ničíme tím lidské životy, zhoršujeme zdraví, prohlubujeme krize. Každá podpora, která jim pomůže dřív – dostupné bydlení, školky, pomoc s péčí – se nám násobně vrátí. V důstojnosti, zdraví, vzdělání i v tom, že z dětí těchto žen nebudou další generace v nouzi.
Já si nemyslím, že stát má být přísný. Myslím si, že má být laskavý. A spravedlivý. A že péče o ženy v těžké situaci – obzvlášť ty, které samy pečují o děti – by měla být prioritou.
Proto o tom mluvím. Protože každý můžeme padnout na dno. A každý si zasloužíme podanou ruku a pomoc.
