Článek
A přesto se u soudu, ale i jinde řeší úplně jiné věci. Kdy šla ven a kam. Co měla na sobě. Jestli měla v sobě alkohol nebo jinou látku. Jestli se bránila dost. Jestli náhodou neprovokovala. Nejhorší je, že podobné otázky někdy padají dokonce i u dětí.
Ať už žena udělá cokoliv, nakonec je to použito proti ní. Jakoby se nikdy nemohla uvolnit. Jakoby si nikdy nemohla vzít na sebe něco hezkého, jako by neměla nárok na to si užívat. To jen ukazuje, že to není o jejím chování, ale o strach a kontrolu, které jsou na ženy uvalovány.
Drtivá většina násilí se přitom neděje venku. Děje se doma, za zavřenými dveřmi, v prostředí, které by mělo být bezpečné. A i tam se používá rétorika o opatrnosti. Že žena musí být neustále ve střehu, protože cokoliv může být přečteno jako provokace. A to by mělo být špatně, ne?
My muži bychom se měli ptát sami sebe, jak je možné, že se ženy s námi bojí. A měli bychom to brát vážně. Naší povinností je vytvářet prostředí, kde se cítí bezpečně. Kde nejsou objektem potěšení, ale partnerkami, se kterými chceme společně budovat lepší svět.
Protože ten zakořeněný mindset, že žena si za násilí vždycky může sama, je past. Je to bludný kruh, který oběť trestá znovu a znovu. A i když žena udělá maximum, stejně nemá šanci zavděčit se.
A tohle je zvrácené. A musíme to změnit.
