Článek
Někteří lidé v tom mají své představy. Že to dělám kvůli sobě. Z nějakých sobeckých pohnutek.
A nerozumí tomu, že by to někdo mohl dělat čistě ze solidarity.
A moje odpověď je jednoduchá: protože nemám rád nespravedlnost.
Postupně jsem si začal všímat toho, co jsem dřív neviděl.
Třeba že ženy mají ve společnosti spoustu výdajů navíc – a přitom vydělávají míň.
Že menstruace bolí a někdy dost brutálně – ale nikdo to moc neřeší.
Že o ženském těle víme podezřele málo – hlavně když nejde o porod.
Že spousta žen zažívá strach – z mužů, z veřejného prostoru, z nechtěné pozornosti.
Štve mě, že péče o domácnost a děti leží často na ženách. Že si společnost neváží ani jejich práce, ani jejich času.
Že za stejné věci platí víc – jen kvůli barvě obalu.
Že dílo mnoha žen bylo v historii buď připsáno mužům, anonymizováno nebo úplně vymazáno.
Že některým nestačí ani to a chtějí ženám jejich práva ještě víc sebrat.
A mrzí mě, že jsme ještě neměli prezidentku. Ani premiérku.
To není detail. To je výpověď o tom, koho si společnost pouští ke slovu.
Já si myslím, že ženy v tomhle potřebují spojence.
Ne aby za ně někdo mluvil, ale aby posílil jejich hlas.
A já chci být jedním z těch, kdo se k tomu hlásí.
Není to póza, nebo morální nadřazenost. Jen uvědomění si, že mlčet už nejde.
Zkusme si více naslouchat.
Ne hodnotit. Ne vysvětlovat. Jen poslouchat.
A vidět se, třeba uvidíme něco, co jsme dřív neviděli.
