Článek
Už od mládí je na ženy kladen vysoký tlak, že by měly být ve vztahu. Ale když ten vztah skončí, jako by to byla jejich chyba.
Je jim kladeno za vinu, že vztah neudržela, nezachránila a že teď „zůstane na ocet“.
A pokud jsou v tom děti, přichází další břemeno. Protože ve většině případů je to žena, kdo nese péči. Nejen prakticky, ale i psychicky.
Škola, školka, obědy, kroužky, nemoci, papíry, plány, logistika.
Ve chvíli, kdy by si potřebovala oddechnout, přichází realita, že na všechno je sama.
A systém jí moc nepomůže.
Systém výživného je děravý. Výživné se v Česku neplatí pravidelně, vymáhá se složitě a tresty za neplacení nejsou efektivní.
Některé ženy raději rezignují, než aby roky obíhaly úřady a soudy. Často i kvůli tomu, že nechtějí, aby otec dítěte skončil ve vězení.
A když už výživné dostanou, často je tak nízké, že to nestačí ani na základní výdaje.
Do toho nedostatek zkrácených úvazků, drahé bydlení, nemožnost sladit práci s péčí.
A najednou se z plnohodnotné ženy stává „samoživitelka“.
Ona – a děti – na dně.
Ne proto, že by selhala. Ale protože systém nepočítá s tím, že většina péče zůstává na ženách.
A pak přijde ještě stigma.
Že je rozvedená. Že je sama. Že má děti. Že si něco „nezvládla“. A obava z toho, že nový vztah už nemusí najít.
A přitom drží celý svět pohromadě.
Já si myslím, že ženy po rozchodu, které zůstávají s dětmi, nejsou slabé.
Jsou silné. Jsou to hrdinky. Ale neměly by na to být samy.
A už vůbec by neměly být trestané za to, že nesou tíhu, kterou jiní odložili.
Chci žít ve společnosti, která ví, že když podpoříš ženu v těžké situaci, pomáháš nejen jí, ale i dětem, celé generaci – i sobě.
Protože žádná důstojná společnost nevznikne tak, že necháme někoho padnout na dno.
Zkusme se dnes podívat na ženy kolem sebe jinýma očima.
Ne podle toho, co „nezvládly“, ale co všechno unesou. ❤️
