Článek
Co jsem znal, byly řeči typu „ne znamená ve skutečnosti ano“ nebo „musíš být na ženu hnusnej, abys ji zaujal“. Říkali to starší muži. A znělo to, jako by ženy byly jiný druh. Někdo, koho je potřeba dobývat, pokořit, přesvědčit.
Dnes mi z toho běhá mráz po zádech.
Protože ženy se tady s námi muži bojí. A my si toho často ani nevšimneme.
Bojí se jít večer samy domů. Bojí se ve výtahu, kde je cizí muž. Bojí se ve vlaku, kde si někdo sedne moc blízko. Bojí se říct ne, protože ví, že někteří muži berou ne jako výzvu. Bojí se usmát, protože to někdo pochopí jako pozvání.
A pak jsou tu ty „drobnosti“, které většina mužů ani nevnímá.
Hvízdání, pokřiky, nevyžádané dotyky. Komentáře na tělo. Sledování. Sáhnutí ve frontě. Oslovení, které se změní ve výhrůžku, když žena nereaguje.
Tohle nezačíná v dospělosti. Mnoho dívek si tím prochází už na základce. Ve škole. V autobuse. Na hřišti. A společnost jim říká, že je to normální. Že kluci jsou kluci. Že se to nemá přehánět.
Ale není to normální.
Ženské tělo není veřejný objekt, ani kořist. Je to tělo člověka, který má právo existovat beze strachu. Bez komentářů. Bez obav. Bez povinnosti být milá nebo slušná, aby nedráždila.
Jsem rád, že jsem se tohle všechno naučil vidět. A že už vím, že nejde „jen o flirt“.
Jde o moc. O převahu. O pocit, že ženské tělo je k dispozici – i když není.
A taky vím, že nestačí nebýt ten, kdo ubližuje.
Chci být ten, vedle koho se ženy cítí bezpečně.
Ten, kdo mluví nahlas, když ostatní mlčí.
Ten, kdo ví, že respekt není kompliment, ale základ.
