Článek
Pamatuju si, jak jsem se jako kluk bál chodit po nocích sám. Klíče jsem držel v ruce jako zbraň. Dvakrát mi zlomili nos – jednou neonacista na diskotéce, podruhé kluk, kterému vadilo, jak vypadám. Strach ze svévolného násilí mě tehdy poznamenal. A možná právě proto dnes tak silně cítím, že nikdo by se neměl bát vedle mě existovat.
Zvlášť ne ženy.
Veřejný prostor totiž není pro všechny stejný. Zatímco pro mnoho mužů je ulice neutrální, pro mnoho žen je plná napětí, preventivního chování a vnitřních scénářů „co když…“. Krátká sukně, pozdní hodina, tmavý park, pohled cizího muže. Rychlejší krok. Klíče mezi prsty. Hovor do prázdna. Kličkování. Ostražitost. Instinkt. Strach.
A když už k násilí nebo obtěžování dojde, tak přichází zpochybnění. Proč šla sama. Proč měla tohle oblečení. Proč pila. Proč řekla ano, a pak změnila názor. Proč to nenahlásila hned. Proč to vůbec říká.
Takhle vypadá victim blaming – společenský návyk, který dává vinu obětem a chrání násilí tichou normalizací.
Já nechci být součástí tohoto systému násilí, ať už tichého, nebo přiznaného. A už vůbec nechci být tím, vedle koho se ženy cítí ohroženě. Chci být bezpečným člověkem. Partnerem. Spojencem. Někým, kdo ví, že důstojnost a bezpečí je právo. A že v noci se nemají bát ženy – ale ti, kdo by jim chtěli ublížit.
Veřejný prostor musí být pro všechny. Bez výjimek. Je čas to říkat nahlas. A je čas to změnit.
