Článek
To proto, že sexuální násilí nikdy nebylo o oblečení, ani o chování oběti. Vždycky je to o tom, kdo násilí spáchal.
Často máme pocit, že sexuální násilí se děje „tam venku“. Že to je útok na ulici, někdo cizí ve tmě, nebo muž, který nasype ženě něco do pití. A ano, i to se stává – a bohužel častěji, než bychom si chtěli připustit. Ale realita je ještě krutější. Nejvíc sexuálního násilí se děje tam, kde bychom měli být v bezpečí. Doma.
Dopouští se ho někdo blízký – partner, kamarád, otec nebo bratr. To je na tom možná to nejhorší. Že je to někdo, komu důvěřujeme. A oběť pak vlastně nemá kam utéct.
Jaké má možnosti? Říct to ve škole, v práci, svěřit se rodině a riskovat, že jí nikdo neuvěří? Násilí totiž není jen sexuální, ale i psychologické. Tito lidé oběť manipulují, obviňují, přesvědčují, že „si za to může sama“. A v té chvíli tomu oběť věří. Věřte mi, já s těmi lidmi pracuji.
Oběť si uvědomí, co se stalo, až po letech. Lidská mysl se chrání, trauma překrucuje vzpomínky, aby vůbec bylo možné přežít. Jenže po letech se těžko hledají důkazy, těžko se domáhá spravedlnosti.
A proto je tak důležité, abychom přestali hledat vinu u oběti. Abychom se nesnažili ptát, co měla na sobě, jestli neprovokovala, jestli se nemohla bránit. Protože tohle všechno je jedno.
