Článek
V sobotu jsme s manželkou po zimní odmlce vyrazili na procházku k Lužnici. Konečně počasí bez studeného větru, bez ledu, bez sněhu, bez deště, mlhy a bláta. Sluníčko sice působilo poněkud nejistě, ale dávalo tušit, že tam někde je a občas i nesměle vykouklo zpoza mraků.
A tak jsme sestoupili po kamenité cestě z kopce od Klokotského kláštera na silnici, táhnoucí se podél řeky. Pro toho, kdo to tu nezná, podotýkám, že je to velmi příjemná procházka přírodou. A je báječné, že to máme jen kousek u města.
No a tak jdeme, sem tam mineme osamělé běžce, sem tam maminky s kočárky. Ptáci zpívají a řeka šumí. Přešli jsme okolo Harrachovky (To je takový místní, docela vyhlášený občerstvovací bod, fungující v podstatě už od první republiky.) a pokračovali k mostu přes Lužnici.
V tom naši pozornost upoutali dva pánové, kteří právě vyložili z dodávky kožený gauč a postavili jej na podlážku z kartonů. Dodávka odjela a zůstal tu jen gauč a jakýsi muž, který na gauči upravoval polštáře.
To je super nápad, zajásali jsme se ženou. Nechat si přivézt gauč pro vyhlídku na řeku! Co tam asi bude dělat? Je to fotograf, který sedě na gauči bude fotit řeku? Nebo si tu bude jen tak sedět a relaxovat s výhledem na Lužnici? Anebo čeká přátele pro sdílení společného zážitku? Anebo neobvyklé rande? To vše nám vířilo hlavou, zatím co jsme pokračovali v procházce a vedli o tom společnou debatu.
Tak jsme došli až na most, pod nímž šuměla řeka a trochu divoce se valila korytem do dáli. Pospíchala do Vltavy. Však měla ještě před sebou celou cestu k moři.
Když nás výhled na řeku dostatečně nasytil, vydali jsme se zpět. Byli jsme zvědaví na pána, jak sedí na gauči. Co tam asi dělá? Jak to dopadlo?
A tak se pomalu blížíme k onomu místu. Jenže co to? Gauč se už nakládá na vozík. Jenom si ho tady s někým předával. Naše fantazie se rozplynuly. Všechny ty skvělé možnosti, které mohly nastat s gaučem u řeky, byly pryč.
Naštěstí nám to nevadilo. Měli jsme radost, že jsme si v tu chvíli mohli společně hrát s představami a bavit se.
