Článek
Když člověk ztratí sám sebe: proč někdy žijeme v rolích místo vlastního života
Autentické já není jen pěkné slovní spojení z osobního rozvoje. Vnímám ho jako vnitřní část osobnosti, o kterou se člověk může opřít, když je pod tlakem, v nejistotě nebo v situaci, kdy se od něj něco očekává.
Když se od této části odpojí, často nezačne žít svůj vlastní život, ale spíše soubor rolí. Přizpůsobuje se, zrcadlí, odhaduje, co druzí chtějí slyšet, a postupně ztrácí kontakt s tím, co opravdu cítí, potřebuje a kým uvnitř je.
Někdy si lidé myslí, že taková ztráta vnitřního já patří jen k těžkým poruchám osobnosti. Například, když čtete knihu Sociopatka od Patric Gagne, může vás to k této úvaze snadno dovést. Kniha je čtivá, zajímavá a v mnoha ohledech podnětná. Může být výborným impulsem k přemýšlení, ne však jednoduchým důkazem, podle kterého bychom měli posuzovat druhé lidi.
Přesto mě právě tato kniha přivedla k otázce, se kterou se setkávám i v práci s klienty:
Co vlastně znamená, když člověk nemá pevné, vydefinované a prožité vnitřní já, o které se může opřít?
Maska místo vnitřní opory
Když tato vnitřní opora chybí nebo je oslabená, člověk si často vytvoří náhradní způsob fungování. Někdo začne žít v roli. Někdo začne zrcadlit okolí. Někdo si vytvoří personu, která je navenek přijatelná, úspěšná, milá, výkonná nebo naopak tvrdá a nedostupná.
Zvenčí to může působit funkčně. Člověk komunikuje, pracuje, plní povinnosti, usmívá se. Jenže uvnitř může zůstávat prázdné místo. Maska pomáhá přežít, ale nenahradí skutečný kontakt se sebou.
U antisociálních nebo psychopatických rysů se často popisuje oslabené prožívání viny, svědomí, hlubší empatie nebo citového napojení na druhé. Odborné zdroje zároveň upozorňují, že příčiny těchto poruch nejsou jednoduché. Mluví se o kombinaci biologických dispozic, vývoje osobnosti a prostředí, ve kterém člověk vyrůstal.
Mě však zajímá ještě jiná skupina lidí.
Lidé, kteří svědomí mají. Mají výčitky. Mají empatii. Někdy až příliš silnou. Přesto u nich vidím podobný mechanismus zrcadlení, rolí a odpojení od vlastního já. Rozdíl je v tom, že u nich tato maska často není chladnou strategií, ale spíše způsobem, jak kdysi přežili bolest, tlak, nepřijetí nebo chaos.
Když se dítě naučí nebýt samo sebou
Dítě se nerodí s hotovou osobností. Potřebuje vztah, bezpečí, hranice, přijetí a zkušenost, že jeho pocity dávají smysl. Když vyrůstá v prostředí, kde je příliš mnoho chaosu, manipulace, odmítání, tlaku, zneužívání nebo citové nepřítomnosti, může se postupně naučit jednu velmi bolestnou věc:
Být sám sebou není bezpečné. A tak se přizpůsobí.
Začne číst nálady dospělých. Začne předvídat, co se smí a nesmí. Začne potlačovat vlastní potřeby. Místo aby se ptalo „co cítím já?“, učí se ptát „co ode mě čekají druzí?“.
V dospělosti pak takový člověk často působí schopně, citlivě a přizpůsobivě. Jenže uvnitř může být vyčerpaný. Ne proto, že by byl slabý, ale proto, že dlouhodobě nežije ze svého středu. Žije z výkonu, z reakce, z očekávání a z rolí.
Prázdnota, kterou nejde snadno zasytit
Když člověk ztratí kontakt se svým autentickým já, často vzniká zvláštní vnitřní prázdnota. Ne vždy je vidět. Někdo ji přebíjí prací. Někdo péčí o druhé. Někdo alkoholem, jídlem, drogami, vztahy, výkonem, hrami nebo neustálou aktivitou.
Nejde o to tyto lidi odsoudit. Spíše jim porozumět.
Ta prázdnota není rozmar. Je to hlad po sobě samém. Po skutečném kontaktu. Po přijetí. Po vnitřním místě, kde člověk nemusí hrát, dokazovat, vysvětlovat ani se bránit.
Někdy mi tento stav připomíná obraz hladových duchů z tibetského buddhismu. Bytostí, které stále něco hledají, ale nic je doopravdy nenasytí. Beru to samozřejmě jako metaforu. Ale velmi přesnou. Člověk může pořád něco doplňovat zvenčí, a přesto se uvnitř necítit plný.
Rozdíl mezi chladnou maskou a zraněnou maskou
Tady je podle mě důležité rozlišovat.
Někdo používá masku proto, aby druhé ovládal, manipuloval nebo využil. A někdo ji používá proto, že kdysi neměl jinou možnost, jak přežít.
Zvenčí mohou některé projevy vypadat podobně. Přizpůsobování. Zrcadlení. Role. Šarm. Úsměv. Výkon. Ale uvnitř může být úplně jiný svět. U jedněch může být za maskou citový chlad. U druhých bolest, stud, výčitky, strach a hluboká touha být konečně přijatý takový, jaký je.
Ne každý člověk, který žije v roli, je manipulátor. Ne každý, kdo zrcadlí, je sociopat. Mnozí lidé se jen naučili nebýt sami sebou, protože být sami sebou pro ně kdysi nebylo bezpečné.
Cesta zpět k sobě
Dobrá zpráva je, že kontakt s autentickým já nemusí být ztracen navždy.
Někdy je jen překrytý. Zasypaný starými strategiemi, obranami, zraněními a naučenými rolemi. Cesta zpět nebývá rychlá, ale bývá možná. Začíná často velmi prostými otázkami:
Co opravdu cítím.....? Co potřebuji.....? Kde hraji roli.....?
Kdy říkám ano, i když uvnitř cítím ne?
Kdy se přizpůsobuji ze strachu, a ne ze svobodného rozhodnutí?
A možná ta nejdůležitější otázka:
Kým jsem, když se zrovna nesnažím být někým pro druhé?
To je podle mě jeden z nejhlubších momentů práce s člověkem. Ne jen odstranit problém. Ale pomoci mu znovu najít vnitřní místo, ze kterého může žít svůj vlastní život.
Ne dokonalý. Ne bez bolesti. Ale svůj.
Jaká je vaše zkušenost se ztrátou kontaktu s vlastním autentickým já? Setkáváte se s tím ve své praxi, ve svém okolí nebo sami u sebe?
Pro hlubší orientaci v tématu jsem vycházel mimo jiné z těchto zdrojů:
Pokud vás téma oslovilo a chcete se podívat, jak s podobnými souvislostmi pracujeme v praxi, více najdete na www.kopsovi.cz.
