Článek
Ráno, ještě za šera, Kreml oznámí, že prezident Vladimir Putin zemřel „na akutní srdeční příhodu“. V ten moment začíná protokol, o kterém se nemluví: Rudé náměstí se zavírá, v Moskvě mizí mobilní data, na hranicích vznikají kontroly a tajná služba FSO přebírá kontrolu nad prezidentovou rodinou i archivem.
Podle ústavy přebírá moc premiér Michail Mišustin jako úřadující prezident a musí do 90 dnů vyhlásit volby. V televizích běží černobílé logo, hraje smutná hudba a moderátoři se najednou tváří, jako by právě odešel car.
Ještě to ráno se schází Bezpečnostní rada, kde sedí staré známé tváře: Šojgu, Patrushev, Belousov, Kadyrov. Všichni mluví o stabilitě a ochraně „vlasti“. Ale každý z nich ví, že právě teď se rozhoduje, kdo bude nový vládce Ruska.
Moskevská burza se zavře. Bankomaty začnou vydávat jen omezené částky a lidé stojí fronty. Rubl letí dolů, centrální banka zvedne sazby, aby zachránila měnu. Navenek se tváří, že mají vše pod kontrolou, ale v zákulisí všichni vědí, že peníze začnou mizet ven, jakmile to půjde.
A co válka na Ukrajině?
Armáda vyhlásí „přeskupování jednotek“, což ve skutečnosti znamená pauzu, protože nikdo si nechce vzít na triko velkou porážku během změny režimu. Z Kremlu se neoficiálně přes Turky vzkáže Západu, že „jsme připraveni jednat, ale ne kapitulovat“. Ukrajina mezitím zkusí zatlačit, aby získala co nejvíc území dřív, než se nová hlava státu usadí.
Kdo by se chtěl chopit moci?
Silovici jako Šojgu a Patrushev chtějí tvrdou ruku a pokračovat ve všem, co Putin rozjel. Technokraté kolem Mišustina a Belousova budou chtít klid, volby a udržet ekonomiku při životě, i kdyby to znamenalo otevřít dveře jednáním se Západem. Byznysové elity typu Sečina a Grefa budou chtít hlavně přežít a zachovat své majetky, klidně i za cenu kompromisu.
Navenek budou všichni držet basu a mluvit o jednotě, ale v tichosti začne boj o to, kdo bude nový car.
Co na to lidé?
Někteří budou plakat u televizí, jiní se opijí radostí. V regionech proběhnou tryzny, v kuchyních se budou šeptat vtipy. Vše bude připomínat prosinec 1953 po smrti Stalina – zmatek, ticho a strach, co bude dál.
A dál?
Do 90 dnů musí přijít volby. Možná bude kandidovat Šojgu a bude slibovat silné Rusko, možná se objeví kompromisní figura jako Sobjanin a slíbí „modernizaci bez kapitulace“. A možná se nestihnou volby vůbec, protože se vyhlásí výjimečný stav kvůli „vnějším hrozbám“.
Západ vyzve k vyčkávání a sankce nezruší, dokud Rusko neudělá krok zpět na Ukrajině. Čína se bude tvářit jako přítel, ale tiše zkusí vyšroubovat ceny ropy.
A co je nejisté?
Nikdo neví, zda armáda a tajné služby zůstanou jednotné. Nikdo neví, jestli se režim bez Putina nezhroutí, protože právě on držel ty různé klany pohromadě. A nikdo neví, jestli lidé vydrží bez naděje a s mizernou ekonomikou, když už nemají silného vůdce, kterému mohli věřit nebo se ho aspoň bát.
Putinova smrt by nebyla koncem režimu. Byla by začátkem jeho proměny – na chvíli by se vše zastavilo, aby se poté rozjelo v nové podobě. Možná tvrdší, možná měkčí, možná chaotičtější. V Rusku totiž platí jediné: kdo má kontrolu nad televizí a armádou, ten vládne. Smrt Putina je začátek boje o to, kdo bude příští.
