Článek
U vjezdu do naší obce ležela víc než rok a půl černá skládka na obecním pozemku. Měla ji řešit obec Třebčice – selhala. Mělo ji řešit město Nepomuk – selhalo. Měl ji řešit kraj – selhal. Nakonec se na případu vystřídalo snad pětadvacet různých úřadů, institucí a komisí. Výsledek? Nikdo problém nedokázal vyřešit.
A tak jsem se obrátil přímo na hejtmana. Ten je přece tváří kraje, má odpovědnost, a když selhávají úředníci, očekává se, že on nastaví jasný směr. Jenže místo toho – mrtvý brouk.
- června 2025 jsem mu poslal dopis. Odpověď? Žádná. 31. července jsem poslal urgenci. Výsledek? Opět nic.
Aby bylo jasno: je mi jedno, že dopis směřoval na hejtmana. V tu chvíli je to prostě úředník. A úředník má povinnost reagovat. Ne to zahrát do autu a dělat, že občan neexistuje.
Hejtman se rád fotí na tiskovkách, rozdává úsměvy a medaile. Ale když mu občan pošle dopis, mlčí. Jenže tohle není otázka nálady nebo dobré vůle – tohle je zákon. A zákon platí i pro hejtmana.
Proto jsem podal stížnost na nečinnost kraje, obrátil se na ministerstvo vnitra a podal žádost o informace podle zákona 106. Udělal jsem všechno, co má občan udělat, když úřady nepracují tak, jak mají.
Je tu navíc pikantní detail: otec Kamala Farhana pochází z Iráku. Tam stojí v čele provincie guvernér, kterého volí přímo lidé. A guvernér, který by se tvářil, že občan neexistuje, by rychle skončil. Ani tam by si takovou aroganci nikdo nedovolil.
U nás se ale hejtman schovává za úřední aparát. A tím jen potvrzuje staré pravidlo: ryba smrdí od hlavy.
I na hejtmana platí pravidla. A jestli má být tváří kraje, měl by jít příkladem.
Jakub Hladík, občan Plzeňského kraje, novinář a spisovatel
