Článek
Manželka měla svůj pracovní stůl u tenké zdi. Bohužel za tou zdí byl záchod. A protože jsme měli doma tři děti, byl ten záchod v permanenci asi jako výtah na Hlaváku.
Každý call, každá schůzka – a za zdí se ozvalo: šust, sed, chrch, splách!
Zakázka za padesát tisíc… a za zdí průjem století
Jednou domlouvala zakázku za padesát tisíc. Profesionální tón, úsměv v hlase, všechno jak má být. A do toho se tam za zdí usadil náš tehdy osmiletý syn.
Nejdřív klasika – rána prkna o porcelán, pak dlouhé ticho… a pak to přišlo.
Pffffffttttttt… plesk… pffffffttt… a zase ticho.
Manželka zůstala klidná, jen trochu zvedla obočí. Já jsem z vedlejší místnosti dusil smích, protože slyšet „Ano, pane Nováku, určitě to zvládneme do pátku,“ během takové kulisy… to chce profesionalitu hodnou frontové psycholožky.
A pak to dítě volá: „Mámooo, nejde to spláchnout!“
V tu chvíli jsem pochopil, že startupové peklo existuje.
Život mezi servery a hovnama
Tehdy jsem si říkal, že kdyby někdo vymyslel filtr na zvuky z hajzlu, měl by milionový byznys.
Naše realita byla prostě taková: ve vedlejším pokoji dítě kreslí, druhé řve, třetí tlačí, manželka volá klientovi a já se snažím vysvětlit, proč zrovna teď vypadla Wi-Fi, protože někdo vytáhl kabel, aby si mohl zapojit nabíječku na tablet.
Jo, začátky podnikání.
Všichni dneska čtou knížky o motivaci, vizích a cílech. My jsme žili mezi servery, plenami a hovnama.
A víš co? Fungovalo to.
Dnes máme kancelář, ticho, soukromí a žádné dětské fekální remixy v pozadí.
Ale někdy, když slyším z dálky spláchnutí, tak se mi to vrátí – ten první pocit, že něco budujeme.
Že i když to smrdělo, bylo to opravdové.
Protože jestli je něco jisté, tak to, že nejlepší firmy nevznikají ve sterilních prostorech, ale tam, kde se dýchá, žije a občas i prdí.
