Článek
Sofinka je pořád moje dítě
---
Jsem máma a moje největší starost je Sofinka. Od chvíle, kdy nám ji odebrali, mám pocit, že mi kus života chybí. Každý den myslím na to, jestli je v pořádku, jestli se jí nestýská a jestli na nás nezapomene.
Soudní jednání, papíry a úřední rozhodnutí jsou pro mě hrozně těžké. Často se v nich ztrácím a mám strach, že nic nezvládnu. Když slyším rozsudky a podmínky, připadám si, jako by o mém dítěti rozhodovali cizí lidé, kteří neznají náš skutečný život.
Léčím se s psychickými problémy a to mě hodně omezuje v každodenní péči o Sofinku. Mnoho věcí tak zůstává na partnerovi. Vím, že toho má opravdu hodně, že často padá únavou a přesto musí fungovat dál.
Rodina kolem mě má své názory, někdy hodně tvrdé. Já sama se v tom všem učím hledat rovnováhu – mezi tím, co chtějí ostatní, a tím, co cítím já. Nejvíc ze všeho ale chci, aby Sofinka věděla, že ji máme oba rádi a že o ni bojujeme.
I když je přede mnou těžká cesta, věřím, že jako matka musím dál stát pevně, ať už mi život přinese cokoliv. Protože moje dítě za to stojí.
