Článek
Jak se žije s trestním stíháním a ztrátou dítěte: můj osobní příběh
Život občas přinese situace, které bych si dřív neuměl ani představit. Navenek působím jako člověk, který si umí poradit, vydělává, řeší praktické věci. Ale v pozadí je už několik let neustálý boj se soudy, obavami o rodinu a s tlakem, který se jen těžko vysvětluje někomu, kdo to sám nezažil. Proto jsem se rozhodl podělit se o svůj příběh – ne proto, abych si stěžoval, ale aby bylo jasné, že za paragrafy a úředními rozhodnutími jsou lidé, jejich životy a jejich vztahy.
---
Soudy o dceru
Soudní řízení o péči o dítě je jedna z nejtěžších věcí, kterou může rodič zažít. V případě mých nejbližších už padly dva rozsudky – okresní i krajský soud rozhodly proti nám. Možnost odvolání už není, jen nový posudek, a tak nezbývá než přijmout, že o dceru teď pečují jiní.
Člověk se samozřejmě nevzdává – řízení dál běží, protože se do nich vkládají nové návrhy, ale každý, kdo to někdy zažil, ví, že jde o roky a roky čekání. Mezitím vám utíkají okamžiky, které už nikdy nevrátíte. Ať se snažím sebevíc, mám pocit, že systém vždycky jedná proti nám.
---
Trestní stíhání za zanedbání péče
Jakoby soudy o dítě nebyly samy o sobě dost těžké, paralelně běží i trestní řízení. Jde o přečin – nižší trestní sazbu – ale i tak je to obrovský zásah do života. Teď se čeká na znalecké posudky, na rozsudek zatím nedošlo.
Pocit, že člověk stojí před soudem jako „obžalovaný rodič“, je těžko popsatelný. Víte, že jste se snažil, že jste dělal, co šlo, ale v očích úřadů jste jen číslo spisu. A to bolí víc než cokoliv jiného – ta bezmoc, že vás nevidí jako člověka, ale jen jako položku k vyřízení.
---
Každodenní realita
Tyhle spory a řízení nejsou jen o soudech. Ovlivňují všechno. Vydělávání peněz. Vztah s manželkou je pod neustálým tlakem – když každý den řešíte jen soudy a obavy z budoucnosti, těžko se hledá prostor pro normální fungování.
Člověk se často cítí v pasti. Ráno vstane, musí jít pracovat a zároveň má v hlavě, že za rohem čeká soud, že každé rozhodnutí může být použito proti němu. A do toho přichází i okolí, které má jednoduché soudy a nevidí, co se skutečně odehrává.
---
Proč to píšu
Nepíšu to proto, abych budil lítost. Píšu to proto, že chci ukázat realitu. Že za každým soudním rozhodnutím jsou lidé, kteří mají city, rodiny, děti a touhu žít normální život.
Možná si někdo řekne, že jsme udělali chyby – a je to možné, každý je děláme. Ale pravda je taková, že většina rodičů v podobné situaci bojuje, jak umí, a přesto se cítí odstrčení a bez šance.
---
Závěr
Děkuji, že jste si našli čas přečíst můj příběh. Pokud jste v podobné situaci, věřím, že vám aspoň trochu pomůže vědět, že v tom nejste sami. A pokud nejste, třeba si díky tomu uvědomíte, že soudní síň a paragrafy nikdy nedokážou zachytit celý lidský příběh.
