Článek
Lidé rádi věří, že jsou jiní, civilizovaní, kultivovaní. Přesto existuje jev, který ukazuje, že pudová část našeho mozku stále ovládá naše chování: šikana. Co je vlastně šikana, než snaha některých jedinců vyloučit slabšího nebo jiného člena ze skupiny, ukázat převahu a upevnit vlastní pozici?
Ve zvířecí říši jde o přežití, u lidí jde o moc, status a sebevědomí. Zatímco zvíře jedná instinktivně kvůli obživě nebo ochraně, člověk šikanuje, aby uspokojil své ego, strach nebo frustraci. Může se tedy zdát, že šikana je jakýsi relikt evolučního chování – normální součást lidské existence. Ale je tomu skutečně tak?
Lidská společnost stojí na zásadách solidarity, empatie a ochrany slabších. Náš mozek je vybaven oblastmi, které nás nabádají k empatii a soucitu. Šikana není výrazem síly, ale selháním těchto civilizačních norem. Je to primitivní reakce člověka, který se nedokáže vyrovnat s vlastní nejistotou jinak než ponižováním druhých.
Přesto šikanu potkáváme v každém prostředí – na školách, v práci, dokonce i v rodinách. Proč tomu tak je? Protože boj proti šikaně vyžaduje odvahu postavit se většině, která mlčí, a která svým mlčením umožňuje agresorům prosperovat. Šikana existuje tam, kde společnost zavírá oči a kde platí právo silnějšího.
Zamysleme se nad tím: skutečně se chceme vracet zpět k přírodním zákonům džungle, nebo raději využijeme to, co nás od zvířat odlišuje – schopnost chránit slabší, zastavit agresi a být lidmi v tom nejlepším smyslu slova?
Šikana tedy není normální – je to volba. Volba být člověkem, nebo zůstat predátorem.
