Článek
Poprvé sjely z výrobní linky v olomoucké Zoře v roce 1965 a okamžitě si našly cestu do českých domácností. Byly jiné. Měly charakteristickou zvlněnou strukturu, kterou jste poznali i poslepu. Když jste balíček otevřeli, ucítili jste vůni krému, který se ve čtyřech příchutích – mléčné, čokoládové, citronové a nejžádanější griliášové – linul z každého páru oplatků.
To, co dělalo Vlnky tak výjimečnými, byla technologie jejich výroby. Formy a pečicí stroje byly vyrobené jen pro tento jediný produkt a nedaly se použít na nic jiného. Právě tahle jedinečnost byla jejich pýchou, ale i zkázou. Údržba těchto speciálních linek byla nákladná a v roce 2011 firma Mondelez, která značku vlastnila, oznámila konec výroby. Zdůvodnila to vysokými fixními náklady na výrobu, drahou údržbou strojů, klesajícím zájmem spotřebitelů a neefektivní výrobou oproti moderním produktům.
Část produkce se přitom v minulosti přesunula z Olomouce do Lovosic, ale ani to Vlnkám život nezachránilo. V roce 2015 dokonce vznikla petice za návrat Vlnek, kterou podepsalo přes 2 500 lidí, ale Mondelez na obnovení výroby nepřistoupil s odkazem na nevyhovující ekonomiku provozu a zaměření na nové trendy.
Dnes po Vlnkách zůstává prázdné místo v regálech i v našich srdcích. Čas od času se na sociálních sítích objeví retro diskuze a lidé přidávají staré obaly, vzpomínají na chuť griliášové náplně a na rituál, kdy si oplatky opatrně rozlepovali, aby nejdřív olízli krém.
Vlnky nebyly jen sladkostí. Byly symbolem doby, kdy stačilo málo ke štěstí, kdy jsme si vážili chvil u stolu s čajem a jednou oplatkou, která dokázala potěšit víc než celá tabulka čokolády.
Dnes už se možná Vlnky nevrátí, ale ten pocit, když jste seděli u babičky a slyšeli křupnutí první vlnky, ten vám nevezme ani drahý marketing moderních produktů.
