Článek
Něco se děje. A to překvapivě i v mediální sféře. Vládní zeď z některých novinářů se začíná drolit. Je to zajímavé především z toho důvodu, že právě média byla jedním z hlavních strůjců volebního úspěchu nynějšího kabinetu.
Asi nikdo z „vládních“ žurnalistů před třemi lety netušil, pod co se podepisují, a k jak velkému problému jejich koně cválají. Nesplněné sliby či nepravdy z úst některých vládních činitelů znamenají historicky nejnižší oblibu premiéra a jeho boys and girls v očích veřejnosti. A protože novinářská branže je (až na takzvaná veřejnoprávní média) podnikáním, kde o úspěchu rozhoduje i vnímání značky, nelze se divit, že podpora „čtyřkoalice“ už není, co bývala.
Jednoduše. Když premiér nemluví pravdu, a všichni to vidí, i dosud aktivistický vládní novinář se zbytkem soudnosti zkrátka nemůže tuto věc pominout. Pak by se sám stal u veřejnosti lhářem. Výjimky se přirozeně najdou, ale u nich už nelze hovořit ani o náznaku elementární žurnalistické cti.
A tak se z per či úst takzvaného mainstreamu začínají stále častěji objevovat kritické příspěvky vůči kabinetu, a to leckdy od autorů, o jejichž zapálenosti pro „správnou věc“ před pár měsíci v podstatě nikdo nepochyboval.
Zda je to taktika související se snahou vytvořit prostor pro potenciální nový politický subjekt, který by mohl hlasy zklamaných vládních voličů zamíchat volebními kartami, těžko říct. Chtěl bych možná trochu naivně věřit, že se novináři vracejí k podstatě své profese, kde pro tendenčnost a dosud všudypřítomný dvojí metr není místo. Kde se informuje, a nikoli formuje. Kde se účelově nenálepkuje. Kde se politici nemilují či nenávidí, ale kontrolují. Ať už mají jakékoli stranické tričko.
Spousta novinářů považuje sebe a své kolegy z ideologicky správných redakcí za více méně společensky vyvolené, s nekonečným pocitem vlastní důležitosti. Sami mají právo a oblibu kritizovat druhé, ale jejich často neprofesionální práce je nedotknutelná. Nicméně už i oni na vlastní kůži pociťují aktuální ekonomický stav země, vidí při nákupech cenovky v obchodech, platí drahý plyn či elektřinu. Krůček po krůčku začínají chápat oprávněnou rozezlenost konzumentů svých produktů.
Stejně bych ale nechtěl být v jejich kůži. Upletli si na sebe bič, a teď neví, co s ním. Žijí s nepříjemným pocitem, že stvořili neschopné arogantní vládní zvířátko, které začalo požírat i je. „Vědí, že tento stav je neudržitelný, protože diváci, čtenáři či posluchači stále více srovnávají vlastní realitu s jejím mediálním obrazem,“ uvádí Petr Lachnit a dodává: „Vůbec se pak nelze divit, proč novinařina mezi lidmi patří mezi nejméně prestižní povolání. Kdo asi tento stav může změnit, než oni sami?“
