Článek
Po loňské katastrofě, kdy koncem dubna pomrzla v řadě míst České republiky v podstatě veškerá úroda ovoce, patří zmíněné pranostiky mezi obzvlášť aktuální. Tehdy teploty klesly hluboko pod nulu a nešetřily v podstatě nic. Vyvíjející se plody, blizny a semeníky květů většinou ztmavly. Později se na plodech vytvořily drobné deformace.
Chápu, že lidé, co nevlastní zahrádky, tyto přírodní extrémy příliš neřeší. Sám ale malý záhumenek mám, takže vím, co pro pěstitele znamená počkat si další rok a doufat. Pipláte, stříháte, hnojíte, chráníte proti škůdcům, a pak přijde jedna mrazivá noc a vše bylo k ničemu. Ztráta úrody, tedy výsledků práce zahrádkáře, dvakrát za sebou není především pro psychiku starších lidí nic příjemného. Zklamání, vztek, marnost. Často si pak kladou otázku: Má to všechno vlastně za to?
Znám spoustu seniorů, pro které je pěstitelství koníčkem a vlastně i smyslem života. Řada z nich se pro úspěch zcela obětuje. Například ve snaze zachránit, co se dá, pod ovocnými stromy v teplotně nebezpečných nocích topí. Můj přítel třeba pod jednu meruňku umístí kamna, pod druhou pak nad ránem jezdí s kolečkem s plápolajícím ohněm. Jednou si dokonce vypůjčil obrovský naftový teplomet. Touha porazit nástrahy přírody je u některých jedinců obdivuhodná.
Duben naše stromy a jejich květy většinou přežily, tak snad nám studení bratři nepřinesou mráz i do našich nervových soustav. Zatím to vypadá dobře. Člověk by si měl výsledky své práce užívat, potěšit ducha i chuťové pohárky. „Vždyť co je lepšího, než slaďoučká a voňavá meruňka z vlastní zahrádky?“ ptá se závěrem Petr Lachnit.
