Článek
Stále častěji si kladu otázku, jaké by to bylo, kdyby politici neexistovali. Žádné předvolební sliby, žádné koalice, žádné tiskové konference, na kterých se půl hodiny vysvětluje něco, čemu po skončení nerozumí ani ten, kdo to vysvětloval. Žádné nekonečné debaty zastupitelstev. Žádné billboardy s lidmi, kteří se na nás před volbami usmívají tak srdečně, až je člověk začne skoro podezírat. Prostě klid. Města by řídili odborníci, stát by spravovali manažeři, o penězích by rozhodovali ekonomové a politici by konečně přestali překážet. Zní to vlastně docela lákavě.
Jenže potom si vzpomenu na New York roku 1975. Největší americké město se tehdy ocitlo na hraně finančního kolapsu. Celá léta utrácelo víc, než kolik dokázalo získat, a půjčovalo si, aby mohlo financovat svůj provoz, veřejné služby a stále dražší městský aparát. Dokud byli věřitelé ochotni půjčovat, svět byl v pořádku. Dluh je totiž velmi příjemná věc. Umožňuje politikovi slíbit něco dnes a účet poslat někomu zítra. Potíž nastane ve chvíli, kdy to pochopí také věřitel.
A přesně to se New Yorku stalo. Najednou už nešlo o to, za jaký úrok si město půjčí. Šlo o mnohem nepříjemnější otázku: půjčí mu ještě vůbec někdo? V tu chvíli se začalo ukazovat, kdo má skutečnou moc. Politici mohli dál sedět ve svých kancelářích, mohli mít své funkce, sekretariáty, razítka a mandáty od voličů. Jenže bez peněz jsou i ta nejkrásnější razítka poněkud nepraktická.
Do řízení městských financí proto vstoupily nové kontrolní instituce a s nimi lidé, kteří nemluvili jazykem politických kompromisů, ale jazykem čísel. A čísla bývají bezcitná. Následovalo to, čemu dnes rádi říkáme konsolidace, racionalizace nebo ozdravení veřejných financí. Jsou to krásná slova, téměř léčivá. Propuštěný učitel, policista nebo hasič by pro ně možná měl poněkud jiné označení.
Politik má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Musí se jednou za čas postavit před voliče a vysvětlit jim, proč něco udělal. Tabulka v Excelu tuto povinnost nemá. Trh také ne. Ani úroková sazba. A právě tady začíná být příběh New Yorku z roku 1975 překvapivě aktuální.
Často dnes slýcháme, že politika je přežitá, politici jsou neschopní a stát by se měl řídit jako firma. Města mají být především efektivní a rozhodovat mají odborníci, protože ti přece vědí lépe než obyčejný občan, co je potřeba udělat. Možná vědí. Jenže zbývá jedna drobná otázka: kdo bude rozhodovat o tom, co znamená „správně“?
Město totiž není firma a občan není jeho zaměstnanec. Senior není nákladová položka, dítě ve škole není položka ve výsledovce a policista není pouze číslo v personální tabulce. Park nemusí vytvářet zisk a autobusová linka může mít smysl, i když její ekonomická návratnost účetního zrovna nenadchne. Existují zkrátka věci, jejichž hodnotu nelze spočítat jen v korunách, dolarech nebo procentech návratnosti.
Demokracie je ostatně z ekonomického hlediska strašlivě neefektivní způsob vládnutí. Musíte se hádat, poslouchat opozici, hledat kompromisy a občas dokonce naslouchat občanům, což bývá pro politiky obzvlášť vyčerpávající. A když celé to složité vyjednávání konečně absolvujete, přijdou volby a všechno může začít znovu.
Bylo by samozřejmě mnohem jednodušší svěřit všechno několika chytrým lidem, předat jim tabulky a říct: tak to tady konečně dejte do pořádku. Jenže dějiny nás učí jednu nepříjemnou věc. Když odstraníme politiky, neodstraníme politiku. Moc totiž nesnáší prázdné místo. Když ji nebude mít politik, získá ji někdo jiný. Bankéř, úředník, manažer, technokrat, aktivista, soudce, algoritmus nebo kdokoliv další, kdo dokáže společnost přesvědčit, že jeho rozhodování už vlastně politikou není.
A možná právě tehdy bychom měli zpozornět nejvíc. Politik totiž alespoň musí jednou za čtyři roky přijít a požádat nás o hlas. Trh nás o hlas nežádá. Banka nás o něj nežádá. Algoritmus už vůbec ne.
Politici mě někdy štvou. A protože mezi ně sám patřím, mám dokonce tu výhodu, že některé důvody znám lépe než běžný občan. Přesto bych svět bez politiků nechtěl. Ne proto, že bych politikům tolik věřil. Právě naopak. „Protože jim nevěřím natolik, že chci mít možnost je vyhodit“ konstatuje Petr Lachnit.
A to je možná nakonec to nejlepší, co lze o demokracii říct. Není to systém, který nám zaručuje dobré politiky. Takový systém ještě nikdo nevymyslel. Je to systém, který nám alespoň umožňuje zbavit se těch špatných.
