Článek
Ač nerybář, miluji ryby. Nejen v podobě nejrůznějších pokrmů, což jim zřejmě není příliš ku prospěchu, ale také pro jejich náladovost, nevypočitatelnost a schopnost člověka překvapit. V tom jsou trochu jako houby. Můžete mít sebelepší plán, znát správné místo i dobu, ale poslední slovo mají stejně ony.
Možná i proto mám stále raději podzim. Příroda se pomalu ukládá k odpočinku, listí mění barvy a rána začínají připomínat, že zima už si někde za rohem připravuje svůj příchod. Jen pod hladinou ještě zdaleka není klid. Ryby v řekách, přehradách a rybnících se připravují na zimu po svém. V těchto dnech proto rád vyrážím s kamarádem rybářem na několikakilometrovou procházku podél vody. Když už sportovní rybolov, říkám si, proč sedět celé hodiny na jednom místě? Trocha pohybu ještě nikomu neuškodila. Snad kromě rybáře, který právě zjistil, že nejlepší místo bylo přesně tam, odkud před půlhodinou odešel.
Před lety jsem se jako naprostý laik divil, proč se při rybaření tolik chodí. Rybáře jsem si představoval spíš jako trpělivého člověka sedícího na stoličce, hledícího na splávek a čekajícího, zda se konečně něco stane. Jenže lov dravců je jiný. Vyberete si úsek řeky nebo přehrady a jdete. Nahodíte umělou nástrahu a zase ji přitahujete. A znovu a znovu. Třpytky, woblery, twistery a další roztodivné věci mají připomínat malé rybky a přesvědčit jejich větší příbuzné, že právě kolem nich proplouvá večeře.
Člověk přitom postupně pochopí, že ryby mají nejen vlastní hlavu, ale zřejmě také vlastní vkus. Jednou chtějí jednu barvu, podruhé jinou. Někdy útočí na něco, co mně osobně rybu nepřipomíná ani při nejlepší vůli. Jindy ignorují dokonalou napodobeninu, nad kterou by člověk skoro čekal, že začne sama plavat. A potom to přijde. Útok. Někdy daleko od břehu, jindy nečekaně téměř pod nohama. Prut se ohne a z poklidné podzimní procházky je během okamžiku malé drama.
Protože bydlím v Praze 5, vyrazili jsme tentokrát podél Vltavy od Císařské louky směrem pod Barrandovské skály. Voda, skály, podzimní stromy a za zády město. Člověk je pořád v Praze, a přitom má chvílemi pocit, že se od ní vzdálil mnohem víc než o několik kilometrů. Ani ne po deseti minutách kamarád zavolal: „Petře, podívej. Tohle je okoun.“ Byl nádherný. Výrazné příčné pruhy, barvy a ostnatá hřbetní ploutev. Ryba, která by se svým vzhledem klidně mohla ucházet o místo někde v exotických vodách, a ona si zatím žije ve Vltavě kousek od Smíchova.
Později přišel candát. Elegantní dravec, kterému stačí pohlédnout do tlamy, aby člověk pochopil, že pod hladinou se nevede právě pacifistický život. A nakonec štika. Dlouhé tělo připomínající torpédo, velká tlama a dokonale soustředěný výraz dravce. Taková naše sladkovodní barakuda.
Byl to dokonalý podzimní den. A všechny tři ryby nakonec putovaly zpátky do Vltavy. Možná právě pro svoji krásu si zasloužily svobodu. A snad je také škoda pokazit krásný den tím, že člověk musí pokaždé něco odnést domů. Některé věci mohou zůstat tam, kam patří. Okoun zmizel pod hladinou. Za ním candát. A nakonec i štika. Voda se nad nimi zavřela a během několika vteřin nebylo vidět vůbec nic. Jen Vltava tekla dál, jako by se žádné naše malé dobrodružství nikdy nestalo.
Člověk často hledá zajímavá místa daleko od domova. Plánuje výlety, cestuje desítky či stovky kilometrů a přitom někdy stačí obout dobré boty a vyrazit podél řeky. „Protože Praha 5 nejsou jen domy, ulice a tramvaje. Jsou to také skály, stromy, voda a svět ukrytý pod její hladinou“ konstatuje Petr Lachnit.
A právě podzim připomíná, že i důvěrně známé místo může stále skrývat něco, co nás překvapí. Stačí jen zpomalit, dívat se kolem sebe a občas nechat ryby, aby si udělaly, co chtějí.





