Článek
Co se to děje? Z českých hospod mizí klasický smažák. Myslím tím to jídlo z meníčka, které zahrnuje eidam třicítku v trojobalu, hranolky a tatarku. Klasika, kterou jsme jedli od škol v přírodě a od lyžáků až dodnes. Dřív stával tak stovku, nedávno kolem 150. Na cestách se dá ještě pořád sehnat za dobré peníze, tím myslím pod dvě stovky, ale v Praze, kde žiju a pracuju, už je to skoro nemožné.
Někdy je to tak dobré, že přílohu z dietetických důvodů vynechám. Smažené hranolky tělu neprospějí a ubírají místo smažáku
Když chodím v Praze na obědy, v poslední době se nemůžu vyhnout pocitu, že všechno strašně moc zdražuje. Nedávno jsem byl s přáteli na obědě v jednom vyhlášeném pražském řetězci restaurací. Nechci mu dělat reklamu, ale bystrý čtenář z dalšího popisu pozná, o jaký podnik jde. Abych to vysvětlil - mou lásku ke smažáku znají i kamarádi, a tak jsme dohodli, že půjdeme zrovna do tohoto podniku, protože ten je pro svůj „farmářský“ smažák vyhlášený.
No, oběd to byl fajn, příjemný pokec s kamarády se skvělým jídlem, dobré kafe, jedno pivko. A byl jsem lehčí skoro o čtyři stovky. Koukám na účtenku a on ten sýr stál 285 korun. Tři stovky za smažák? Uf. Přinutilo mě to se zamyslet. Mám dobře placenou korporátní práci, ale vyšlo mi, že na ten smažák jsem pracoval skoro 40 minut, zatímco snězený jsem ho měl tak za 15. To už je slušný nepoměr! A asi bych si hodně rozmýšlel, jestli bych na tenhle smažák chodil každý pracovní den. To už bych na penězích poznal.
Zajímalo by mě, co si o „goudě s příběhem“ myslí Zdeněk Pohlreich
Druhý problém spočívá v tom, že aby restauratéři na smažáku něco vydělali a nebyla to jen lidovka, snaží se ho různě „pozvedávat“ a dělat z něj větší jídlo, než ve skutečnosti je. Takže klasický smažák, tedy eidam třicítka, už z jídelních lístků skoro zmizel. Co tam najdete dneska? Je to samá gouda. Smažená gouda! Ono to asi zní lidem líp, nevím, na mě to dojem nedělá. Mně by stačil ten eidam! Ale ne, dneska musíme být moderní a světoví, jídlo musí vypadat vznešeně, a hlavně s příběhem. Tak proto gouda. Ideálně farmářská, nebo nějaká jiná, aby to vypadalo ještě lépe (a dalo se to prodat ještě dráž). Jak jednou říkal Zdeněk Pohlreich o hermelínech: „Někde je nakládanej, jinde je rozesmátej, někde je vole poj*banej.“ Vystihl to skvěle.
No a k té vymazlené farmářské goudě s příběhem, pětkrát destilované, pomalu tažené, stařené a v bio kvalitě, někdy ani nedostanete hranolky. Dneska jsou v módě mačkané brambory a podobné ptákoviny. Já to ale nechci! Jednou jsem u takového nesmyslu poprosil, jestli by mi radši nemohli přinést normální hranolky. Neměli.
Podle mě je škoda, že klasický smažák z restaurací pomalu ale jistě mizí. Na menších městech je možná situace lepší, ale v Praze opravdu čelíme velkému smažákovému ohrožení. Původní obyvatele našich jídelních lístků tady vytlačuje invazivní předražený druh z Nizozemska. A lepší tedy opravdu není.
