Článek
Ještě několik let předtím se zdálo, že je nemůže zastavit vůbec nic.
Za pouhých několik desetiletí vytvořili Mongolové největší souvislou pozemní říši v dějinách. Jejich armády rozdrtily státy ve Střední Asii, Persii a na Rusi, pronikly hluboko do Polska a Uher a roku 1258 přišla zpráva, která otřásla celým islámským světem.
Padl Bagdád.
Vojska Hülegüa, vnuka Čingischána, dobyla hlavní město Abbásovského chalífátu. Chalífa al-Musta'sim byl popraven a instituce, která v Bagdádu existovala více než pět století, přestala existovat.
Mongolové pokračovali dál.
Roku 1260 padlo Aleppo, Mongolové ovládli Damašek a jejich oddíly pronikly do Palestiny.
Před nimi ležel Egypt.
Jenže potom se stalo něco, co zásadně změnilo poměr sil na Blízkém východě.
Mongolové začali válčit s Mongoly.
A jedna z nejmocnějších vojenských mašin tehdejšího světa obrátila značnou část své energie proti sobě samé.
První trhlina přišla už předtím
Příběh však nezačíná válkou Berkeho s Hülegüem.
Roku 1259 zemřel velký chán Möngke. Jeho smrt vyvolala boj o nejvyšší moc mezi jeho bratry Kublajem a Ariq Bökem.
Jednota mongolského impéria se začala rozpadat.
Právě v této době Hülegü stáhl hlavní část svých sil ze Sýrie do Ázerbájdžánu. Historici diskutují, nakolik za tím stála zpráva o Möngkeho smrti a následnická krize a nakolik logistické problémy spojené s nedostatkem pastvin a vody v Sýrii.
Na jihu zanechal přibližně jeden tümen, tedy kolem deseti tisíc mužů, pod velením zkušeného generála Kitbugy.
A právě tuto armádu 3. září 1260 u Ain Džálútu porazili egyptští Mamlúkové.
Byla to jedna z nejvýznamnějších porážek, které Mongolové do té doby utrpěli.
Mamlúkové následně ovládli Sýrii až k Eufratu.
Hülegü měl ovšem stále dostatečnou moc na to, aby se pokusil porážku pomstít.
Jenže na severu se objevil protivník, kterého nemohl ignorovat.
Jeho vlastní bratranec.
Berke proti Hülegüovi
Berke byl synem Džóčiho, nejstaršího syna Čingischána, a vládcem Zlaté hordy.
Hülegü byl synem Toluje, nejmladšího Čingischánova syna.
Byli tedy bratranci.
A přesto se z nich stali nepřátelé.
Tradiční vyprávění někdy jejich konflikt vysvětluje téměř výhradně náboženstvím. Berke totiž přijal islám a zničení Bagdádu a poprava chalífy jej hluboce pobouřily.
To skutečně hrálo svou roli.
Jenže skutečné kořeny války byly ještě hlubší.
Zlatá horda si činila nárok na oblasti Kavkazu a Ázerbájdžánu, které ovládal Hülegü. Ve hře byly také příjmy z těchto bohatých území a otázka, komu vlastně podle původního rozdělení Čingischánovy říše náležela.
Hülegü navíc nechal popravit několik princů Džóčiho linie, kteří předtím se svými jednotkami bojovali v jeho armádě.
Z politického sporu se stávala osobní vendeta.
A někdy během zimy 1261–1262 začala válka.
Poprvé tekla mongolská krev v takovém měřítku rukou Mongolů
Zlatá horda zaútočila přes Kavkaz.
Její vojska vedl mimo jiné schopný vojevůdce Nogaj. Hülegü zpočátku dokázal útočníky zatlačit zpět a jeho syn Abaqa je pronásledoval směrem na sever.
Jenže v lednu 1263 se situace obrátila.
Abaqova armáda byla poražena a začala ustupovat přes zamrzlou řeku Těrek.
Potom přišla katastrofa.
Pod částí ustupujících vojáků a koní se prolomil led a mnoho mužů se utopilo v ledové vodě.
Abaqa přežil.
Jeho armáda však utrpěla těžké ztráty.
Berkeho síly pronásledovaly poražené protivníky až směrem k Derbentu.
Byl to okamžik s obrovským symbolickým významem.
Armády potomků Čingischána už společně nedrtily cizí říše.
Drtily jedna druhou.
V Káhiře museli být nadšení
Největším strategickým vítězem této války přitom nebyl ani Berke, ani Hülegü.
Byli jím Mamlúkové.
Sultán Bajbars velmi rychle pochopil, co konflikt uvnitř mongolského světa znamená.
Nepřítel jeho nepřítele mohl být jeho přítelem.
Egypt proto navázal diplomatické vztahy se Zlatou hordou a od roku 1262–1263 můžeme hovořit o spojenectví Berkeho s mamlúckým Egyptem proti Hülegüovu Ílchanátu.
Byla to geopolitická kombinace, která by ještě několik let předtím působila absurdně.
Mongolský chán se spojil s Mamlúky proti jinému mongolskému chánovi.
Hülegü se tak ocitl mezi dvěma protivníky.
Na severu Zlatá horda.
Na jihozápadě mamlúcký Egypt.
A jeho možnost soustředit veškerou vojenskou sílu proti Sýrii a Egyptu byla výrazně omezena.
Hülegü dokonce hledal pomoc v Evropě
Existuje detail, který nádherně ukazuje, jak vážná pro Hülegüa nová situace byla.
Roku 1262 vyslal poselstvo na západ.
Chtěl získat evropskou pomoc proti Mamlúkům.
Jedním z adresátů jeho nabídky byl francouzský král Ludvík IX., jedna z nejvýznamnějších postav křižáckého světa.
Hülegü navrhoval koordinovanou operaci: Francouzi měli udeřit od pobřeží, zatímco Mongolové zaútočí z východu.
Jinými slovy muž, jehož armáda ještě nedávno působila dojmem téměř nezastavitelné síly, nyní hledal spojence v Evropě.
Jeho ruce totiž svazovala válka s jinými Mongoly.
Poselstvo nakonec svého cíle nedosáhlo.
A velká odveta za Ain Džálút za Hülegüova života nepřišla.
Hülegü zemřel roku 1265.
Zachránila tato válka Egypt?
Tady je třeba být opatrný.
Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že nebýt Berkeho, Hülegü by automaticky dobyl Egypt.
Historie takto nefunguje.
Mongolské operace v Sýrii měly vážné logistické problémy. Mamlúkové navíc nebyli bezmocnou obětí. Byli jednou z nejlepších vojenských mocností své doby a u Ain Džálútu už dokázali, že mongolskou armádu lze porazit.
Přesto je těžké význam války Berkeho s Hülegüem přecenit.
Hülegü nemohl vrhnout všechny dostupné síly proti Mamlúkům, když mu současně hrozila invaze přes Kavkaz.
Zlatá horda vázala ílchanátské jednotky na severu.
Egypt tak získal něco možná ještě důležitějšího než jediné vítězství.
Čas.
Čas upevnit vládu v Sýrii, vybudovat obranu, rozvíjet diplomacii.
A čas proměnit porážku Mongolů u Ain Džálútu z jednorázového vojenského úspěchu v nový geopolitický stav.
Hranice mezi Mamlúky a Ílchanátem se nakonec ustálila přibližně na Eufratu a přetrvala po desetiletí.
Zachránila válka také Evropu?
Tady musíme být ještě opatrnější.
Berkeho válka s Hülegüem neznamenala konec mongolských útoků proti Evropě.
Zlatá horda zůstala mimořádně mocná a Mongolové podnikali do Evropy další výpravy i v následujících desetiletích.
To, co však postupně mizelo, byla představa jediné koordinované mongolské říše schopné soustředit zdroje od Číny až po Černé moře na společný cíl.
A válka Berkeho s Hülegüem nebyla jediným konfliktem.
Ve stejné době bojovali Kublaj a Ariq Böke o titul velkého chána.
Ve Střední Asii se prosazovaly vlastní zájmy Čagatajovců.
V Persii vznikal prakticky samostatný Ílchanát.
Na severu fungovala Zlatá horda stále více jako vlastní mocnost.
Čingischánova říše se netříštila jednou ranou.
Rozpadala se před očima světa.
Čingischánův největší triumf se obrátil proti jeho potomkům
Čingischán kdysi dokázal něco mimořádného.
Přiměl mongolské kmeny, které mezi sebou po generace válčily, aby obrátily svou vojenskou energii ven.
Výsledek změnil dějiny Eurasie.
Jeho potomci však postupně vytvořili vlastní dynastie, vlastní mocenská centra, vlastní ekonomické zájmy a vlastní armády.
A potom proti sobě tyto armády poslali.
Válka Berkeho s Hülegüem proto nebyla jedinou příčinou rozpadu Mongolské říše.
Byla však jedním z okamžiků, kdy se tento rozpad stal prakticky nezvratným.
Po smrti Hülegüa roku 1265 konflikt navíc neskončil. Boje mezi Zlatou hordou a Ílchanátem pokračovaly za jejich nástupců a spor o Kavkaz a Ázerbájdžán přežil oba muže.
Z někdejších částí jedné říše se stali geopolitičtí soupeři.
Zachránili tedy dva mongolští bratranci svět?
Doslova samozřejmě ne.
Egypt zachránili především sami Mamlúkové. Mongolskou jednotu nerozbila jediná válka a evropské státy nebyly roku 1262 několik týdnů od nevyhnutelné mongolské apokalypsy.
Skutečnost je však možná ještě zajímavější.
Na počátku 13. století vytvořil Čingischán válečný systém, který dokázal mobilizovat obrovské lidské a materiální zdroje Eurasie jedním směrem.
O půl století později už jeho vnuci používali stejné zdroje proti sobě.
Berke potřeboval vojáky proti Hülegüovi.
Hülegü potřeboval vojáky proti Berkemu.
Kublaj bojoval s Ariq Bökem.
Jednotlivé větve dynastie sledovaly vlastní zájmy.
A každý mongolský jezdec bojující proti jinému Mongolovi byl jezdcem, který právě nebojoval v Egyptě, Sýrii nebo někde dál na západě.
Proto válka, která začala na Kavkaze v letech 1261–1262, patří k nejpozoruhodnějším zlomům 13. století.
Ne proto, že by v jediném okamžiku „zachránila svět“.
Ale proto, že dokonale ukázala, proč už mongolský svět nikdy nebude tím, čím býval.
Po několik desetiletí si Evropa, Blízký východ i Asie kladly stejnou otázku:
Kdo dokáže zastavit Mongoly?
Dějiny nakonec nabídly odpověď, kterou by Čingischán možná považoval za nejhorší ze všech:
Mongolové sami.
