Článek
Všichni přítomní v tu ránu ztichnou. Muž vypadá, jako by zemřel teprve před pár hodinami. Má naprosto neporušenou kůži, jasné, klidné rysy ve tváři a na sobě běžný pracovní oděv. Jenže v celém dole nikdo nechybí. Předáci zmateně listují v záznamech z posledních dní a týdnů, ale nikdo takový do směny nenastoupil. Zpráva o záhadném „spícím mladíkovi“ se bleskově rozšíří po celém kraji a k šachtě se začnou scházet stovky zvědavců. V tu chvíli se davem probije stará, vrásčitá žena. Opírá se o hůl, nohy ji sotva nesou a oči má zakalené věkem. Když se však podívá do tváře mrtvého, zlomí se jí hlas a padne na kolena. „Matsi…“ zašeptá se slzami v očích. Zatímco ona prožila dlouhý, těžký život, zestárla a zešedivěla, její snoubenec Mats Israelsson, který bez stopy zmizel na podzim roku 1677, před ní ležel přesně takový, jakého ho viděla naposledy. Mladý, pohledný a netknutý časem. Od jeho zmizení uplynulo přesně 42 let.
Záhada šachty Mårdskin: Když vás důl promění v kámen.
Jak je možné, že lidské tělo vydrží více než čtyři desetiletí v zatopeném podzemí, aniž by podlehlo rozkladu? Odpověď se skrývala ve specifickém chemickém složení falunského podzemí. Voda v šachtě Mårdskin byla totiž extrémně nasycená síranem měďnatým, kterému místní říkali „skalní zeleň“. Tato agresivní chemická sloučenina zafungovala jako dokonalý přírodní konzervační prostředek. Síran měďnatý postupně prostoupil veškeré organické tkáně, nahradil v nich vodu a tělo doslova mumifikoval zevnitř i zvenčí. Když horníci Matse vytáhli na denní světlo a on poprvé po desítkách let oschl, zjistili, že už to není měkké lidské tělo. Mats Israelsson doslova zkameněl. Jeho kůže i svaly byly tvrdé jako dřevo nebo kámen, což mu vyneslo posmrtnou přezdívku „Fet-Mats“ – Tlustý nebo také Mastný Mats, podle voskového a lesklého povrchu jeho těla.
Morbidní cirkus: Exponát, který nechtěl shnít.
Dnes by takový objev okamžitě putoval do rukou patologů a následně na pietní hřbitov. V první polovině 18. století však byla mentalita lidí zcela jiná. Místo toho, aby nešťastného horníka pohřbili a dopřáli mu klid, rozhodlo vedení dolu, že se z něj stane turistická atrakce. Mats byl vnímán jako fascinující div přírody a vědecký zázrak. Ostatně, do Falunu se na něj přijel podívat i slavný švédský přírodovědec a zakladatel moderní botanické taxonomie Carl Linné, který fenomén zkamenělého horníka podrobně popsal ve svých vědeckých spisech. Matse uložili do prosklené vitríny a vystavovali ho přímo v budově horní správy. Lidé z celého Švédska i ze zahraničí platili drobné mince, aby se mohli podívat na muže, kterého čas nedokázal zničit. Jenže tato morbidní show měla háček. Přírodní mumifikace fungovala dokonale v chladném, temném a chemicky nasyceném prostředí dolu. Na čerstvém vzduchu, vystavený dennímu světlu a kyslíku, začal Matsův stav degradovat. Tělo začalo pomalu vysychat, kůže černala, rysy obličeje se deformovaly a po letech začal exponát nevábně zapáchat. Z věčně mladého horníka se postupně stávala jen podivná, scvrklá černá socha připomínající dehet.
Nekonečný pohřeb: 253 let na cestě do hrobu.
V roce 1749, kdy už byl pohled na Matse spíše odpudivý než fascinující, se úřady konečně rozhodly výstavu ukončit. Mats byl s velkou slávou pohřben pod podlahu místního kostela Stora Kopparberg. Kdo by si však myslel, že tím příběh končí, ten by se hluboce mýlil. Mats Israelsson neměl mít klid ani po smrti. O zhruba 110 let později, v roce 1860, procházel kostel rozsáhlou rekonstrukcí. Dělníci při zvedání podlahových prken na jeho rakev narazili a tehdejší představitelé města se rozhodli, že je škoda takovou raritu schovávat v zemi. Mats byl opět vykopán. Jeho kosti a zbytky zkamenělých tkání byly znovu vystaveny, tentokrát v expozici místního muzea. Příběh nešťastného milence, ze kterého se stala turistická atrakce, se táhl napříč staletími. Svého definitivního a snad už věčného klidu se Mats dočkal až v roce 1930 – tedy neuvěřitelných 253 let poté, co jednoho podzimního dne roku 1677 naposledy políbil svou Margaret a sestoupil do temnoty falunského dolu.
