Rudá opice

Rudá opice

Laický pokus o doplnění profesionálních učebnic biologie člověka

Celé toto pojednání má dva základní a zásadní zdroje, z nichž jsem mnohé převzal a pouze lehce přeformuloval. Vlastně jsem ze dvou autorů - pana Desmonda Morrise a F. A. Hayeka - vytvořil celé tohle pojednání. Vlastních myšlenek jsem do toho vnesl málo, jde spíše o poznatky, prožitky a zkušenosti. Všechny školy, které jsem ve svém životě absolvoval, jsem prošel za hlubokého socialismu a ten, jak známo, žádné vlastní myšlenky nepodporoval. Tady bych jen podotkl, že mnoho škol jsem započal, některé i dokončil, ale nikdy jsem nedovolil žádnému školskému zařízení, aby mi zabránilo získat vzdělání. Za vrchol tvůrčího myšlení považoval komunista citaci tzv. klasiků. Tolik na vysvětlenou - v textu nedávám citace do uvozovek, protože tolik uvozovek ani nemám. Můžete to nazvat plagiátem, ale nejde o žádnou diplomovou práci, z funkce neodstoupím (pozn.: funkcí mám mnoho - manžel, otec, děda a praděda jsou ty nejdůležitější).

„Poctivě jsem se snažil neposmívat se lidskému konání, neodsuzovat je a neopovrhovat jím, nýbrž vždy jsem se pokoušel je pochopit.“

Baruch Spinoza

„Pochopit ovšem neznamená souhlasit.“ Já

P ř e d m l u v a

Pojednání o jakémkoli problému musí nějak začít. Pokud jsem si vzal za cíl zjistit proč a jak vznikli komunisté jako samostatná živočišná čeleď, mohl jsem začít nespočetným množstvím vtipů o nich a jistě by to mohla být legrace. Jenže ať již výsledkem hemžení této čeledi (či spíše čeládky) bylo cokoli, v žádném případě to nebylo nic veselého. Proto každé pojednání o nich musí nutně začít zjištěním, že ať se od počátku existence člověka stalo cokoli děsivého, strašného, tragického či až odporného, to vše se stačilo ve zhuštěné a zrychlené formě stát v průběhu pouhých čtyř desítek let vlády komunistů v naší zemi. Na co lidstvo potřebovalo celá tisíciletí, stačil bolševik zhustit do okamžiku. Za těchto 41 let popravili komunisté 247 lidí ve vykonstruovaných politických procesech, téměř 300 000 osob bylo zavřeno, stovky byly postříleny na hranicích, desetitisíce násilně přestěhováno, statisíce vyházeno ze zaměstnání, ze studií. V táborech nucených prací bylo často i bez jakéhokoli rozsudku např. jen v letech 48-50 více než 80 000 osob, ve vojenských táborech nucených prací-PTP se vystřídalo 60 000 osob. Miliónům živnostníků, řemeslníků, obchodníků, zemědělců byly ukradeny a zničeny jejich majetky. Ve věznicích zemřelo na následky nelidského zacházení přes 2 000 osob, asi 200 jich zemřelo ve vyšetřovací vazbě. Po roce 48 odešlo do exilu přes 200 000 osob, po r. 68 dalších 75 000. Legálně se v té době vystěhovalo přes 40 000 osob. Musíme si dále uvědomit, že všichni výše uvedení měli rodiče, manžele, děti, sourozence a že ti všichni byli více či méně cílem bolševikova teroru. Každé z uvedených čísel musíme násobit, abychom dostali konečné počty obětí. Musíme si také uvědomit, že oběťmi bolševického teroru byli nejen ti, kdo byli skutečnými nepřáteli komunistů, ale – a to často – především ti, kteří by jimi mohli třeba někdy být. Dopad brutální represe byl tedy největší v řadách lidí schopných, pracovitých a vzdělaných. V řadách těch, jejichž demokratické přesvědčení, svobodomyslnost a schopnost akce byla pro komunisty největším nebezpečím. Vojáci prvního a druhého odboje, právníci, filosofové, sedláci, lékaři, kněží, technická inteligence, drobní živnostníci a další. To bylo praktické uplatnění Stalinova hesla – není člověk, není problém

V tomto hrozném výčtu by bylo možno pokračovat. Musíme si uvědomit, že hovoříme pořád jen o Československu. Bylo tomu tak ovšem ve všech zemích, kde vládl bolševik. Ztráty na životech třeba jen v Rusku překračovaly mnoho desítek milionů lidí. Uvědomme si, že teror komunistů usmrtil více lidí, než byl počet obětí obou světových válek dohromady. Je potom těžké popisovat tuhle dobu s humorem.

A přesto – pro nás, kteří jsme v té době žili, to byla i doba dětství, školních lumpáren, prvních lásek, šťastných manželství, mnoha krásných přátelství, doba, kdy se rodily a první kroky dělaly naše děti. Kdo však chtěl takhle šťastně žít, musel přejít do jakési neutrální polohy a o věci veřejné se navenek nestarat a nevyčnívat z řady. Byla tu ovšem i jiná cesta, ta byla mnohem těžší. Znamenala především nutnost zbavit se všech vnějších materiálních požadavků a požitků a věnovat se vnitřnímu životu. Znamenala hledat své štěstí ve svém vlastním vědomí a svědomí, u svých nejbližších v rodině a mezi přáteli. Samozřejmě to bylo poznat a samozřejmě byli takoví lidé zařazeni mezi podezřelé a bylo nutno je hlídat. K čemu jinému by komunističtí estébáci používali desetitisíce práskačů, fízlů a různých „důvěrníků“. Vždyť až do r. 89 byla připravována likvidace takovýchto osob například ve známé akci Norbert, kdy se komunisté chystali zavraždit tolik lidí, jakoby chtěli smést ze světa větší okresní město – třeba Kolín (srovnejte s Lidicemi). A to je akce, o které víme. Co víme o jiných?

Naprostá většina lidí (a to nejen v naší zemi), považuje shodné hodnocení nacismu a komunismu za cosi nepatřičného. Zdá se mi však, že jediný rozdíl je gramatický - internacionální a nacionální socialismus rozlišuje jen ta předpona „inter“. Slyšel jsem kdysi dost vulgární výrok, tvrdící že komunismus a nacismus jsou dva nevlastní bratři z matky nevalné pověsti (jménem socialismus), která vlastně ani neví, s kým ty parchanty má. Lidová moudra jsou někdy dost jadrná, většinou však pravdivá, protože jsou podložena osobní zkušeností mnoha.

Komunisté sami o sobě říkali (a asi stále říkají), že jsou lidmi zvláštního druhu. Domnívám se, že to je snad to jediné, v čem se jim dá věřit. Pokusím se tedy popsat, v čem jsou jiní a proč tedy tvoří samostatný živočišný druh a co vedlo k jeho vzniku.

Nedávno jsem měl opět v rukou knihu, kterou vždy čtu jedním dechem a ke které se stále vracím. „Nahá opice“ je dílem britského zoologa Desmonda Morrise, zkoumajícího člověka jako kterýkoli jiný živočišný druh. Zabývá se jeho vznikem, vývojem, chováním a porovnává jej s jeho nejbližšími příbuznými, primáty – chlupatými opicemi. Přestože se jedná o odbornou práci, čte se tato kniha jako skvělý dobrodružný román.

Pokusil jsem se poněkud troufale podle tohoto vzoru zpracovat velmi krátké pojednání o jedné velmi zvláštní skupině nahých opic a to o komunistech. Zajímají mne důvody a příčiny jevů, které umožnily vznik nového druhu primáta, kterého jsem pracovně nazval rudou opicí. Zajímá mne, proč jsou odchylky v chování mezi rudou a nahou opicí větší, než mezi nahou a chlupatou opicí.

Mnozí antropologové a jiní vědci vysvětlují vývoj člověka na dodnes žijících primitivních kmenech. Tvrdím, že opak je pravdou – primitivnost těchto kmenů je jen důkazem nějaké chyby v jejich vývoji, která je přivedla do slepé uličky. Pokud by se všichni předci člověka chovali stejně jako tyto kmeny, pak by člověk těžko dosáhl toho, čemu více méně přesně říkáme civilizace.

Domnívám se, že komunisté jsou jen jakousi mladší a zdánlivě kultivovanější obdobou těchto primitivních kmenů, protože stejně jako ony představují slepou uličku na klikatých cestách historie nahé opice.

Mohlo by se tedy zdát, že má úvaha je zbytečná, že komunismus je už jen předmětem práce historiků. Další z mých oblíbených knih se jmenuje „Odsouzeni k opakování“ a říká, že ten, kdo si z historie nevezme alespoň minimální poznání, je odsouzen k tomu, aby všechny chyby (a některé chyby mají cenu lidského života) hloupě opakoval. Především však si musíme uvědomit, že rudé opice stále žijí a že smysl jejich konání je pořád stejný – vládnout nahým opicím.

Nový živočišný druh vzniká postupným vývojem, musí však existovat nějaký podnět, který tento vývoj jaksi „nastartuje“. Co je tím katalyzátorem, jak působí, kdy jsou změny ve vývoji již nevratné, v čem se nový druh liší od druhu, z nějž vyšel, nakolik se mohou navzájem ovlivňovat, zda mohou koexistovat – to je řada otázek, které s novým druhem živočicha nutně přicházejí a na něž se pokusím odpovědět.

J a k á j e n a h á o p i c e ?

Nahá opice se od svých chlupatých příbuzných liší v mnoha směrech. Základní rozdíl spočívá zřejmě v tom, že nahá opice je jediným živočichem, který dokáže trvale a cílevědomě působit na své okolí. Je přitom tvorem kolektivním i individualistou. Narodí se a žije v tlupě (nemusí to ovšem nutně být stejná tlupa po celý život) a v jejím rámci získává svými schopnostmi, dovednostmi i silou své místo, postavení. Na rozdíl od ostatních živočichů k tomuto cíli používá nahá opice stále méně fyzické síly a stále více svého intelektu.

Díky tomu je nahá opice ve srovnání s ostatními živočichy velmi zvláštním tvorem. Kulturní historie člověka začíná zřejmě tehdy, kdy složitost dělby práce a vzájemná interakce jednotlivých tlup nahých opic si nutně vyžaduje určitý stupeň organizace – velmi zjednodušeně by se dalo říci, že vznikají zárodky něčeho, co se později stává státem. Nejsem povolán řešit složité otázky teorií státu a práva. Konstatuji jen, že – velmi zhruba řečeno – je stát organizačním útvarem lidí žijících na určitém území. Stát je jistým omezením svobody jednotlivce, které je ovšem bezpodmínečně nutné pro zajištění osobních svobod jiných jednotlivců. Stát je čímsi, co stvrzuje pravidla vzájemných vztahů mezi jednotlivci, tato pravidla zajišťuje a jejich porušení trestá. Za naprosto zásadní považuji dvě skutečnosti – pravidla platí pro všechny stejně a jsou dána předem, takže každý ví, jaké bude mít jeho chování důsledky. Neméně důležité je, že taková pravidla vlastně jen povyšují na zákon jinak stejně známé a platné a většinou tlupy dodržované modely chování. Všimněte si velmi těsné provázanosti kýžených i opovrženíhodných vlastností s morálkou a tedy s různými typy náboženství. Stejně tak je důležité, že pro danou tlupu zajišťuje pevné teritorium.

Vznik nahé opice lze tedy definovat několika událostmi, které se zcela jistě neodehrály odděleně. Uvnitř tlupy dochází k dělbě práce – samice se starají o potomstvo, samci tlupě zajišťují obživu. Někdo loví, jiný vyrábí zbraně – především však jistý stupeň materiálního nadbytku nejen že umožňuje pouhé přežití, ale osvobozuje nahou opici z každodenního kolotoče zajišťování každodenních životních potřeb, dává jí volný čas. Nahá opice má najednou možnost klást si otázky a odpovídat na ně – nejprve náhodně, pak systematicky. Tím roste úroveň poznávání okolního světa. Izolované tlupy začínají komunikovat, spolupracovat. Vznikají i jistá pravidla chování, odlišná od pravidel chlupatých opic už třeba tím, že je jedno, jak jsou taková pravidla výhodná pro jedince, ale důležité je, že jsou dobrá pro celou tlupu.

Když se nad tím zamyslíme, pak – domnívám se – platí to dodnes. Takový vývoj je zřejmě tím, co si představujeme jako civilizaci, kulturu a technický pokrok. Mé vidění světa mi velí vidět a chápat řadu věcí snad zjednodušeně jako technický vývoj. Nahá opice zkrotila oheň, vymyslela kolo. Technický pokrok je fascinující, není však nijak rovnoměrný. Lze jistě prokázat, že největších úspěchů pokrok zaznamenává v dobách, kdy jsou výše uvedená pravidla chování oproštěna od jakýchkoli privilegií. Za privilegium považuji výsady, které jsou jednotlivci dány z titulu pouhé příslušnosti k nějaké vrstvě, skupině či společenství. Obrazně řečeno – zdědím-li jako koudelníkův syn v Praze tři domy, pak jsou mý. To je v pořádku. Vstoupím-li do společenství Jednokřídlé mouchy a pak jen z titulu členství mám právo tyto tři domy zabavit, pak se jedná o privilegium.

Z toho vyplývá, že nahá opice je tvor značně svobodomyslný, zvídavý, zvědavý, vynalézavý. Je silný individualista, ale umí žít v tlupě, přizpůsobit se. Je schopen a ochoten respektovat pravidla soužití. Jistě, řadu svých osobních neúspěchů rád svaluje na jiné, ale v hloubi duše dobře ví, jak to je. A také se podle toho chová – tedy většinou.

K a ž d é p r a v i d l o m á s v é v ý j i m k y

Vždycky, v každé době a v každé tlupě, budou existovat jedinci či skupiny jedinců, nespokojených se svým postavením v tlupě. Takové nahé opice mají v zásadě tři možnosti chování. Buď se snaží své postavení změnit pomocí pravidel chování tlupou respektovaných, nebo se se svým postavením smíří, nebo chce své postavení změnit bez ohledu na platná pravidla.

Vlastně celá historie člověka je historií snah o změny obou typů i rezignací. Za naprosto zásadní změnu považuji konec absolutistických systémů s jejich privilegovanými vrstvami a vznik kapitalismu. Všimněte si, že právě v této době také dochází k bouřlivému rozvoji lidské společnosti, charakterizovanému především prudkým technickým rozvojem i rozvojem ve všech oblastech lidských činností. I když na druhou strany technické i vědecké znalosti a dovednosti starověku i středověku jsou ohromující.

Toto období – byť byly jeho počátky pro řadu jednotlivců jakkoli tristní – je obdobím, které bych nazval obdobím individuální odpovědnosti nahé opice. Mohl-li dříve kdejaký feudál na svých statcích vydávat jakékoli právní akty, je nyní každý občan bez výjimky povinen respektovat zákony, přijaté svobodně zvoleným zákonodárným sborem.

Zjednodušeně řečeno – měl-li i ten nejmenší zemánek ve své vsi právo první noci (i když si myslím, že všechno bylo trochu jinak), pak v období buržoasní parlamentní demokracie musí kterýkoli sexuální náruživec svou panenku individuálně ukecat.

Je ovšem smutnou skutečností, že ne každá nahá opice unese váhu osobní odpovědnosti za vlastní život. Jsou jedinci neschopní sebepoznání, neschopní samostatného života. A jsme u první a velmi podstatné výjimky – neschopnosti.

V absolutistickém systému měl každý jednotlivec předem dané postavení vládce nebo otroka. Vzájemná prostupnost společenských vrstev byla prakticky nulová – i když i zde existovaly výjimky (ale právě jen výjimky). Jakákoli forma samostatného myšlení byla nežádoucí a také byla vždy krutě potlačena.

Pád těchto systémů je obdobím projevů individuální svobody. Z dnešního pohledu je období raného kapitalismu mimo jiné i dobou tvrdého vykořisťování velkých vrstev obyvatelstva. Srovnáme-li ovšem získané občanské a osobní svobody s kterýmkoli předchozím systémem, pak i takový raný kapitalismus se musí jevit pro jednotlivce nesporně výhodnější. Konec konců se v počátcích kapitalismu stala např. Velká Británie hospodářskou velmocí a životní úroveň toho nejposlednějšího Brita byla nesouměřitelně vyšší než jeho nepříliš vzdálených předků.

Je ovšem pravda, že sotva začala existovat obecná pravidla nového systému, již se našli první kritici, opravovatelé a zavrhovatelé. Některé nahé opice místo toho, aby zvládly nová pravidla chování v nových podmínkách, začaly hledat příčiny svých strachů a neúspěchů nikoli v sobě, ale právě v systému. Jen na okraj podotýkám, že jejich činnost jim umožnila právě ta buržoasní demokracie, která jim tak ležela v žaludku. Jakýkoli absolutistický systém – včetně systémů těmito lidmi vymýšlenými – by kteréhokoli kritika smetl a fyzicky zničil (konečně slova jako Dachau, Gulag nebo Jáchymov jsou toho dostatečným důkazem).

Je vždy snazší říci, že chlastám, protože je mi žena nevěrná, než prostě nepít a najít si jinou. Učení, které mi říká, že za mou neschopnost nese odpovědnost někdo jiný, je jistě opojnější drogou než alkohol. Ve společnosti, která od jedince vyžaduje samostatnost, rozhodnost a odpovědnost, nemá neschopný jednotlivec šanci. Jistě, existují jedinci, kteří jsou v podobné situaci naprosto nezaviněně. Mám na mysli například tělesně či duševně postižené – ale o nich zde není řeč, to je naprosto jiná kapitola, to jsou naopak lidé, o které se společnost musí starat. Jak už jsem tedy řekl, základní výjimkou je neschopnost, nedostatečnost obstát ve společnosti.

Svět je mnohotvárný a neopakovatelný, nahá opice se v něm musí neustále orientovat a přijímat ve stále se měnících podmínkách stále nová rozhodnutí. Musí si uvědomovat hodnotu svého majetku, dobře s ním hospodařit, musí odhadovat další vývoj. Musí znát svou vlastní hodnotu, umět ji dobře uplatnit. Jsou jedinci toho neschopní. Učení, které likviduje tržní prostředí a nahrazuje jej Velkým plánovačem, zbavuje jedince nutnosti rozhodovat se sám. Velký plánovač sám rozhodne - čím se vyučím, co mohu studovat, co budu dělat, kde to budu dělat, co za to dostanu. Jsou jedinci, kterým to musí nesmírně vyhovovat. Rozhodovat se totiž předpokládá nějaké znalosti, nějakou vůli. Další výjimkou je hloupost, lenost.

Sotva se nahá opička narodí, je vychovávána. Znám to, zkoušeli to moji rodiče, já to zkoušel na svých dětech a teď to mé děti zkoušejí na mých vnucích. Jistě znáte ty běžné situace – dítě si přinese z pískoviště cizí kyblíček či lopatičku. Normální rodič své dítě donutí cizí hračky vrátit a tím jej od nejútlejšího věku učí tomu nejpřirozenějšímu, vštěpuje mu úctu k majetku cizímu a tím i k vlastnímu. Jak nahá opička roste, rostou i její nároky. Kyblíček vystřídá kolo, auto, vila, cokoli. Vidí-li, že mnozí okolo něj jakási různá „cokoli“ mají, pak má zákonitě všelijaké pocity. Učení, které mu říká, že ti ostatní si k svým „cokoli“ pomohli na jeho úkor a že je tedy jedině správné jim jejich „cokoli“ vzít, takové učení je jistě pro některé typy nahých opiček srozumitelné a přitažlivé. Další výjimkou je tedy neúcta k majetku a práci, která jej vytvořila. A sem by se ještě vešla předlouhá kapitola o tom, jak se právo nakládat se svým majetkem úzce snoubí s povinností se o tento majetek řádně starat – ale to už je jiný příběh.

Jedinec existující v drsném tržním prostředí musí umět řadu věcí. Základním kamenem stavby úspěchu je samostatnost. Prostředí, které si ve větší či menší míře určitou dávku samostatnosti vyžaduje, musí nutně v nesamostatných lidech budit snad až panický strach. Učení naprosto popírající individualitu a používající termín individualismus jako něco odpudivého a až trestného, měnící nahou opici v malé kolečko kolektivního mechanismu, takové učení musí nutně u nesamostatných lidí navozovat pocit hlubokého bezpečí. Další výjimkou je tedy nesamostatnost.

Je zákonité, že každá nahá opice má své sny, přání, touhy. Je ovšem v konkurenčním prostředí limitována svými možnostmi, schopnostmi a také neovlivnitelnými náhodami. Jistě třeba mnoho lidí touží stát se mistrem světa třeba ve vzpírání. To ovšem vyžaduje mnohaleté úsilí, tisíce navzpíraných tun železa, tisíce hodin v tělocvičně a přirozeně také nějaké vrozené dispozice. Představte si, že by existovala nějaká zkratka, umožňující vychrtlému pubertálnímu mládenci stanout bez jediné kapky potu na stupni vítězů. Kolik takových mladíčků odolá, kolik z nich si v hlavě srovná, že vůči ostatním sportovcům je jejich vítězství jen prachsprostým podvodem? Opojení vítězstvím a slávou je ovšem asi takovou pobídkou, že všechny problémy morálky jdou stranou – má-li ovšem tahle opička o morálce nějaké ponětí – pochybuji o tom. Další výjimkou z normálního chování nahé opice je touha po moci, nadřazenosti, výjimečnosti a to při naprosté absenci schopností dosáhnout takového cíle vlastní silou a přičiněním.

Z r o d n o v é h o d r u h u

V tlupě nahých opic žijí jedinci, kterým normální soužití nemůže přinášet uspokojení, protože jim to neumožňuje dosáhnout vlastních cílů. Tihle jedinci se od nahých opic liší tím, že u nich převažují v modelech chování spíše v předchozím odstavci uvedené výjimky. Jistě, tak trochu k tomu inklinuje skoro každá opička, jenže taky skoro každá ví, že to tak prostě nejde. Ty opičky, které to nevědí, se shlukují uvnitř tlupy do zvláštní skupinky, organizují se a začíná vznikat nový poddruh nahé opice, který pracovně nazývám rudá opice. Rudé opice nejprve samy mezi sebou vytvářejí svá vlastní pravidla chování, odlišující je od celé tlupy. Vytvářejí své vidění světa, svou ideologii, svou filosofii.

Proroky komunismu jsou Marx, Engels, Lenin a Stalin. Marx ve svých teoriích v zásadě vychází z totálního popření role jedince a ze snahy nahradit tržní mechanismus kolektivním a cílevědomým řízením společnosti. Cestou k tomu musí být podřízení celé společnosti vědomě zvoleným cílům. Z Marxových úvah přímo čiší absolutní nedůvěra ve schopnosti jednotlivce. Snad to mělo kořeny v jeho vlastním nepovedeném životě.

Marx a jeho následovníci postřehli některá negativa vznikajícího kapitalismu, nedokázali (a snad to ani nechtěli) pochopit logiku vývoje. Přes jistou vnější odlišnost je argumentace těchto „klasiků“ socialismu pouhým přenesením středověkého rigidního myšlení do zcela odlišného světa. Klasická logika nás učí, že z chybných předpokladů nelze učinit jiný než opět chybný závěr. Socialistické učení předpoklad i závěr definuje v podstatě asi takto: „Tím, že se individuum podřídí kolektivnímu rozhodování v ekonomickém řízení společnosti, tím dosáhne větší osobní svobody“. Přitom již Marxovi předchůdci dávali velmi zřetelně najevo, jak si takovou budoucnost lidstva představují. První velký plánovač Saint-Simon dokonce zcela jednoznačně řekl, že s těmi, kteří nebudou chtít poslouchat Velkého plánovače, bude zacházeno jako s dobytkem. Myslím, že by měl radost – jeho následovníci to dovedli k dokonalosti.

V předmluvě ke Kapitálu píše Marx „Není to vědomí lidí, co určuje jejich bytí, ale právě naopak společenské bytí určuje jejich vědomí“. Podle něj dějinné procesy probíhají podle naprosto přesných společenských zákonů. Celé dějiny se odehrávají výhradně v třídních bojích mezi vlastníky a vykořisťovanými.

Jak z těchto teorií, tak z jejich praktické aplikace lze odvodit základní postulát všech socialistických učení. Podle nich svobodná vůle člověka neexistuje a jedinec je předurčen svým postavením a vztahy k výrobním prostředkům. Taková učení o nesmiřitelných třídách nutně vnášejí do mezilidských vztahů militaristické prvky a odmítají individualismus s jeho svobodnou vůlí.

Nečiním žádného zásadního rozdílu mezi socialisty všech odstínů, ať se jedná o socialistické teorie nacionální či internacionální, mezi nacisty, komunisty, fašisty či jinými. Podstata jejich učení je totiž identická – moc a bohatství jsou ve špatných rukách, tento stav je nutno změnit, změna je proveditelná pouze silou. Všichni socialisté říkají, že jedinou třídou, schopnou takový zvrat učinit, je třída vykořisťovaných. Jedním dechem ale říkají, že vykořisťovaná třída není sama schopna takovou věc učinit (tedy ani tzv. „vykořisťovaným“ nepřiznávají jakoukoli natož svobodnou vůli) a že tedy potřebuje svou intelektuální špičku, vůdce, avantgardu. Lenin dokonce definoval jakési revolucionáře z povolání.

Sama podstata socialistických učení vytváří v rámci daného společenství zvláštní úzkou skupinu lidí, kteří budou mít určité specifické úkoly a tedy zákonitě i specifické postavení. Klasikové socialismů v tomto duchu definují své permanentní revolucionáře, vůdce, avantgardy, führery, vedoucí síly a podobně. Představy o personálním složení této vrstvy, určené k ovládnutí společnosti, v úvahách proroků socialismu všech odrůd vůbec nekalkulují s pojmy jako inteligence, vzdělání, odbornost, znalost, umění, vědění či bezúhonnost. Jediným kritériem je zde „oddanost věci socialismu“.

Příslušnost k této vrstvě naprosto logicky přináší zcela zásadní odlišení od ostatních lidí. Především to znamená mít podíl na absolutistické moci. Jen člen této vrstvy se stane Velkým plánovačem, vykonavatelem či dohlížitelem. Jen příslušníci této vrstvy jsou předurčeni k výkonu vedoucích funkcí politických, hospodářských, správních, kterýchkoliv. Není rozhodující ani podstatné, zda příslušník této vrstvy něco zná a umí. Jediným kritériem je příslušnost k této vrstvě.

Podstatou individualismu je uznání faktu, že každý jednotlivec je sám sobě posuzovatelem svých činů, svého směřování, osobních cílů a že jen jeho vlastní názory by měly řídit jeho chování. Samozřejmě přitom ví, že jeho chování je nutně limitováno pravidly chování, platnými pro všechny členy tlupy nahých opic. Samozřejmě zde existují i nějaké společné cíle – nejde však ani tak o skutečné cíle, jako spíš o všemi společně respektované cesty a prostředky, jimiž jednotlivec může uspokojovat své individuální potřeby a cíle. Velmi zjednodušeně řečeno asi každý uzná nutnost existence nějakých pravidel provozu na silnici. Žádnému individualistovi už ale nemůže vyhovovat, bude-li mu někdo nařizovat kdy, kudy, kam a jakým autem smí jezdit.

Socialisté ovšem říkají, že taková mnohost zájmů jednotlivců nutně vede k chaosu a chaos vede k úpadku. Tvrdí, že společnost je nutno řídit tak, aby každý jednotlivý zájem byl podchycen, evidován a bude-li v souladu se zájmem celku, pak aby byl uspokojen. Je proto v zájmu hmotného blahobytu naplánovat vše tak, aby nenastal nedostatek ani přebytek. Například aby byl dostatek zápalek – aby si mohl každý průměrně statisticky zaškrtat. Je to na první pohled docela rozumný nápad, ale v zásadě je to naprostá pitomost. Aby bylo vyrobeno zápalek podle plánu tak akorát, musím naplánovat kácení stromů, počet seker na to kácení, počet dřevorubců k těm sekerám, určit kvóty oceli na ty sekery, dřevo na topůrka, tělesné rozměry dřevorubců tak, aby jim ševci ušili pracovní boty a tak lze pokračovat do nekonečna. A to už ani nemluvím o tom sajrajtu, co jsou z něj hlavičky na těch sirkách, o brouscích na broušení těch seker a ani o tkaničkách do těch bot. A pak, aby tohle všechno fungovalo, musím ovšem tomu frajerovi, co si vymyslel plynový zapalovač nějak zakázat, aby ho vyráběl. Socialisté tvrdí, že to dokázat lze a že to je pro ně hračka a že ten pitomej frajer s jeho pitomým zapalovačem je v lepším případě hlupák a v tom horším sabotér a s těmi už umíme zatočit.

Nahá opice žije ve velké a složitě strukturované tlupě. Už pouhé soužití si vynucuje existenci jistých „pravidel hry“. Sledujeme-li vývoj nahé opice, pak zjistíme, že čím je nahá opice vyspělejší, tím méně takových pravidel potřebuje. V dávných dobách byla snad každá činnost podřízena nějakým rituálům, omezením či tabu. Jak nahá opice začíná poznávat svět a rozumět mu, počet tvrdě regulovaných činností klesá. Zásadní pravidla soužití se mění v zákony – psané i nepsané. Je zajímavé, jakou důležitost přikládá nahá opice v tržním prostředí existenci a dodržování psaných a snad ještě více nepsaných pravidel hry. Nahá opice je velmi činorodým a pilným tvorem (tedy obvykle). Je nepodstatné, zda peče housky nebo maluje obrazy či zda s těmito komoditami obchoduje. Navíc se obvykle neorientuje na jedinou zájmovou sféru, jedinou činnost. Zájmy má široké, dokáže se poměrně snadno i přeorientovat do jiných oblastí činnosti. Ale přestože se neobává nového, je v podstatě konservativní. Ne v tom slova smyslu, že by chtěla mumifikovat minulost, ale v tom, že chce při nové činnosti znát předem pravidla hry, jimiž se v nové činnosti bude muset řídit. Je konservativní právě v oblasti pravidel hry. A je to dobře. Příkladem mohou být opět pravidla silničního provozu – je nepodstatné, zda jezdíme vpravo či vlevo, pokud tak jezdíme všichni a víme to už v době, kdy ani nedosáhneme na volant.

Nahá opice ve svém vývoji procházela a prochází mnoha situacemi, jejichž zpětný vliv je zřejmý. Vzájemné působení nahé opice a okolí je viditelné. Civilizační proces je mnohotvárný a složitý. Vidíme, že některé nahé opice nejsou schopny a ani ochotny jeho složitost chápat a respektovat a žít při plném respektování stejného procesu u svých druhů. Jejich charakterové vlastnosti jim nabízejí jakousi zkratku na cestě uspokojování vlastních potřeb. Naprostý nedostatek tolerance a způsob chápání světa u těchto jedinců přivodil vznik nového druhu, rudé opice. Tento nový druh je prostým pohledem v zásadě nezjistitelný, navenek vypadá stejně jako nahá opice. Nakonec nahá opice je zatím vrcholem evoluce a z biologického hlediska je tím nejdokonalejším dílem přírody. A jestli někdo tvrdí, že to není pravda, tak nezná servírku Mařenku z Košíř.

R o z m n o ž o v á n í

Jedním ze základních znaků jakéhokoli živočicha je jeho pohlaví a pohlavní chování. Sleduji-li rudou opici z tohoto hlediska, pak jediné, čím jsem si jist je skutečnost, že rudá opice pohlaví má. Smysl tohoto zařízení pro rudou opici mi však poněkud uniká. V úvodu citovaný biolog Desmond Morris konstatoval, že v této otázce je situace nahé opice poněkud zmatená. Obdobně i já musím konstatovat, že pokud jde o pohlaví, jsem rudou opicí poněkud zmaten.

Dlouholetým studiem jsem dospěl k fascinujícímu poznání. Je zřejmé, že sexuální chování nahé opice má tři základní fáze – formování páru, činnost před kopulací a vlastní kopulaci. Z čistě biologického hlediska je smyslem a účelem sexuálního chování vlastní kopulace, tedy akt nutný k oplodnění samice. Nahá opice stejně jako opice chlupatá a stejně jako jiní tvorové souloží – aby se rozmnožovala. Rudá opice se kupodivu množí bez soulože. Nechci tím říci, že rudé opice nesouloží. To ano, dokonce samec oplodní samici. Jenže samice rudé opice však porodí docela obyčejné nahé opičátko. Existence rudé opice, její zrod a vývoj kupodivu nemá se sexuálním chováním vůbec nic společného. Už tato anomálie by měla všechny nahé opice velmi důrazně varovat.

Nahé opice ovšem nekopulují pouze za účelem udržení rodu. Mnoho vědců popsalo sexuální chování nahé opice velmi detailně a velmi fundovaně a z mnoha hledisek. Existují přímo vědecké disciplíny v tomto oboru. Nutnost jejich existence uznávám i já, i když mi to občas už tak nejde. Nebudu se tedy nahou opicí z tohoto hlediska zabývat a odkazuji laskavého čtenáře na povolané odborníky (i když se domnívám, že leckterá dobrovolná sexuoložka v praxi dokáže poučit mnohem lépe).

Konstatoval jsem již, že rudá opice má pohlaví. Toto zjištění není ovšem snadné. Jedním ze základních rysů sexuálního chování rudé opice je předstírání toho, že sexuální chování neexistuje. Rudá opice je navenek mimořádně prudérní. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil příčinu tohoto jevu. Sexuální chování páru nahých opic je obrovskou škálou způsobů, postupů a přístupů počínaje formováním páru a konče vlastní kopulací. Každá nahá opice je svéráznou individualitou, vědomě či podvědomě rozehrávající mnohobarevnou stupnici dvoření, namlouvání, svádění. Nad mnohostí sexuálních technik a praktik musí zblednout závistí i Kámasútra. To vše má svůj hluboký smysl vyplývající z civilizačního vývoje nahé opice. Ta vytváří stabilní páry, zachovává rod a učí životu svá mláďata. Tomu její sexuální chování napomáhá.

Nahá opice je živočich a sexuální chování je neoddělitelným rysem jejího obecného chování. Až na jisté odchylky je sexuální chování sice obecnou, ale nanejvýš intimní záležitostí a proto také záležitostí zcela individuální. Nahá opice vytváří páry zcela nahodile na základě jakýchsi nedefinovatelných sympatií nazývaných láska. Páry vytváří nezávisle na čase či prostředí – v oblasti sexu se její individualismus projevuje zcela jednoznačně. Její sexuální chování je výrazem naprosté svobody (nikoli však anarchie).

Socialista je tedy nutně v mimořádné situaci. Jakožto druh nahé opice se také sexuálně chová. Sex ovšem nepotřebuje pro jeho podstatu, tedy biologickou reprodukci druhu. Navíc svoboda sexuálního chování je v příkrém rozporu s jeho chápáním kasárensky organizovaného světa a s jeho nesvobodným chováním ve všech ostatních oblastech života.

Rudá opice se proto zcela logicky chová tak, jakoby pohlaví neexistovalo. Svým chováním, jednáním i vnější podobou se snaží vytvářet zcela asexuální osobnost. Všimněte si, jak sexuální otázku řeší klasikové socialismů všech typů. Jako obvykle ponechávají stranou všechny aspekty existence člověka a soustřeďují se na otázky ekonomické. Jejich scestné chápání sexu vedlo k teoriím nikoli rovnoprávnosti ale rovnosti pohlaví, rozbitím rodiny a končilo až jakýmsi „plemenným chovem“ socialistů nacionálních. Všechny tyto úchylné teorie a zvrácená praxe měly jediný smysl – sexualita jako jeden z projevů naprosté individuální svobody musí zmizet.

Rudá opice na sebe vzala těžký úkol přivést celý svět do svého socialistického ráje. Úkol o to těžší, že jednak takový ráj vůbec neexistuje a také o to, že každá nahá opice má svůj soukromý individuální ráj a nejenže o něm sní, ale také pro jeho splnění něco dělá. Což rudá opice těžce nese – v jakékoli oblasti, ale zvláště v té, kterou nemůže regulovat.

Sama rudá opice má biologicky vzato k sexuálnímu chování stejné dispozice jako opice nahá. Konec konců není rudá opice zvláštním druhem jaksi „od přírody“, ale výhradně vlastní volbou. Z toho pramení její schizofrenický přístup k pohlaví. Na straně jedné je politika v zásadě doménou samců (asi proto, že samice mají obvykle na starosti věci podstatnější), na straně druhé musí rudá opice do určité míry proklamovat svůj „kladný vztah“ k samicím. Výsledkem jsou partajní sjezdy podobné srazům homosexuálů (aniž bych se chtěl skutečně čtyřprocentních nějak dotknout) a továrny a pole plná soustružnic a traktoristek v naprosto nesexy montérkách, plnících plány na 105%.

V této souvislosti není nezajímavá práce rakouského psychoanalytika Wilhelma Reicha (1897-1957). Ten se snažil najít spojitost mezi teoriemi Sigmunda Freuda a Karla Marxe. Reich přikládal sexualitě mimořádný význam (já ostatně také, když to jde). Ve své práci „Masová psychologie fašismu“ (1933) dokazoval hlubokou souvislost mezi potlačováním sexuality a vznikem autoritativní osobnosti. Lze snad diskutovat o kvalitách jeho díla, ale již jen sama skutečnost, že odborník dává do souvislosti chování socialisty s jeho sexualitou svědčí o tom, že se zde objevují jisté specifické rysy naprosto odchylné od běžného standardu. Naprosto logicky pak zjišťujeme, že k běžnému chování rudé opice můžeme přidat ještě notnou dávku pokrytectví.

V ý c h o v a

Jedna ze zásadních odlišností mezi nahou a chlupatou opicí spočívá ve výchově potomstva. Rodičovská péče je nejen mimořádně intenzivní, ale především mimořádně dlouhá. Nahá opice je jediným živočichem, u nějž doba výchovy mláďat překračuje dobu pohlavní zralosti (a u některých déle studujících i dobu pohlavní svěžesti). Nahá opice také jako jediná svěřuje svá mláďata naprosto cizím jedincům. Nahá opice se totiž zabývá tak širokou škálou činností, že rodina sama není schopna mládě dostatečně vybavit pro život. Proto se uchyluje k tak komplikovanému způsobu výchovy.

Nahá opice se rodí prostě jako nahá opice. Ale i potomstvo rudé opice (ať z páru zcela rudého nebo smíšeného) se rodí zrovna tak – jako nahá opice. Teprve v procesu výchovy se z nahé opice může stát rudá socialistická opice. Z toho vyplývá osobitý přístup rudé opice k systému výchovy. Rudá opice přikládá výchově zcela zásadní důležitost, přistupuje k ní ale jaksi ve velkém. Své vlastní rodině a svým vlastním potomkům nepřipisuje mimořádnou váhu. Tento rozpor vyplývá z toho, že rudá opice sama raději organizuje, řídí a nařizuje než by se sama zabývala nějakou konkrétní soustavnou prací. Je snadnější říkat, jak se má vychovávat než vychovávat sám.

Vysvětlení postojů rudé opice k výchově je jistě více. Například výchova těch nejmenších je především úlohou matky a je to hluboce citová záležitost. Netvrdím, že neexistují matky-socialistky. Jistěže ano. Všimněte si však, kolik z nich dokázalo založit skutečnou rodinu, mít děti a vychovávat je. Existuje zcela jistě nějaká vnitřní souvislost mezi socialistickým učením a jistým nezájmem o vlastní potomstvo. Asi to souvisí i s postojem rudé opice k sexualitě. Především je to ale asi tím, že i ta nejrudější z rudých opic se narodila jako obyčejné nahé opičátko a byla také tak do určité doby vychovávána. Destruktivní socialistické učení bylo její myslí vstřebáváno podstatně později, než obecná pravidla soužití nahých opic. I rudá opice ví, že její mládě musí získat alespoň obecný obraz světa a pak teprve může začít se speciálním učením toho, jak poznané zničit. Rudá opice ovšem i při svém omezeném chápání světa ví, že výchova – tedy ta její – je prvním předpokladem pro drezúru nahých opic.

Rudá opice ví, že nahá opice je tvor hravý a soutěživý. Proto se snaží výchovu ovlivňovat už od nejútlejšího věku. Ekonomickým tlakem donutila samice nahých opic k činnostem, které prostě již jen z časového hlediska nelze sloučit s náročnou péčí o mládě. Přitom navenek a vlastně pouze slovně roli matky respektuje. To lze snadno předvést na rudých právních normách, které například převzetí péče o dítě otcem prostě vůbec neznají.

Aby rodina mohla vůbec žít, musí jít matka do zaměstnání. Musí proto své mládě nejpozději ve věku 2-3 let svěřit do péče socialistického státu. Dítě se učí životu v kolektivu, má jednotný denní režim, jednotnou stravu, stejné hračky a žádné velké city. Již zde se účinně začíná potírat individualismus a zlehka se očkuje rudé myšlení. Příkladem účinnosti je jeden můj bývalý kolega, mladý tatínek, kterými se zcela vážnou tváří sdělil, že svého malého synka vodí do prvomájového průvodu proto, že je hrdý na to, že socialismus zajistil světový mír. A to bylo prosím v době sovětské agrese v Afganistanu. Každá učitelka mateřské školky nám jistě prozradí, jaké kádrové materiály šly už s tak malými dětmi do základních škol.

Celé školství socialistů bylo zaměřeno k jedinému cíli, zajištění chodu jejich systému. Do určité míry lze tohoto cíle dosáhnout, především je ale nutno, aby většina takový systém přijala. Protože zcela logicky nelze získat žádný nadšený souhlas, je nutno si zajistit poslušnost a ovladatelnost či alespoň nezúčastněnou neutralitu. Toho rudé opice dosahují mnoha cestami, jednou z nejúčinnějších je právě systém vzdělávání. Projevují se zde dva základní aspekty socialistické výchovy. Ten první je poněkud utajený, avšak o to účinnější. Dítě se stává rukojmím. Každá nahá opice chce pro své mládě to nejlepší a vede je cestou, která mu to usnadní. Jenže o této cestě – vzdělání – rozhoduje rudá opice. Nahé opici proto nezbývá než mlčet.

Druhý aspekt je nejen viditelný, ten je přímo otevřeně hlásán. Je to výchova socialistického člověka jako cíl a smysl výchovy. Metody se mění s věkem dítěte, cíl je stejný. Od stupidních deklamovánek o velkém Vůdci až k vážnému „studiu klasiků“. Pro převážnou část populace se jedná jen o pouhé papouškování a jakousi úlitbu bohům, nelze však nebrat na vědomí výsledky trvalého tlaku. Většina tedy rudý teror mlčky přechází (a co má taky dělat), část jej toleruje a část jej dokonce přejímá s plnou vážností. Existují dokonce styčné body, kde se scházejí názory některých nahých i rudých opic. Je pro mne až zarážející, že nejčastější argument na obranu socialistických pseudofilosofií přinášejí často i velmi inteligentní nahé opice. Říkají, že myšlenky socialismu jsou vynikající, ale že bohužel se realizace ujala nevhodná skupina lidí. Každodenní vtloukání hesel tady přináší své plody. Účinná propaganda dokáže zakrýt fakt, že „budování socialismu“ už svou podstatou nutně musí do svého čela stavět právě jen rudé opice s těmi nejmenšími morálními zábranami a tou největší bezohledností, nesnášenlivostí a brutalitou.

Rudá opice se nerozmnožuje obvyklou biologickou cestou, vzniká vědomým přihlášením se nahé opice k socialistickým učením. Základní a vlastně jedinou cestou „rození“ rudých opic je působení na intelekt a nejvhodnějším místem takového působení je právě škola. Proto také okázalý nezájem rudé opice o pohlaví tak prudce kontrastuje s okázalým zájmem o výchovu.

Do školy – alespoň té základní – musíme všichni, rudá opice zde může působit způsobem sobě nejvlastnějším, tedy masově. Tady lze působit vlastně na celou populaci nahých opic podle jednotné šablony, jednotných osnov a mláďata nahých opic získávají stejné poznatky, jsou jim předkládány stejné myšlenky, stejné názory podle stejných učebnic. Rudá opice má monopol na určování pravdy, má pod kontrolou všechny zdroje informací, může tedy myšlení nahých opičátek formovat podle svého. Zneužívání informačního monopolu spojené s totální blokádou vnějších informačních zdrojů musí nutně na mysl nahých opic působit.

Nejtragičtější na takto praktikované výchově snad ani není vnucování socialistických měřítek hodnot, ale to, že je zde téměř zničen základ obecné lidské morálky, tj. smysl pro pravdu. Socialista musí dokázat nahým opicím (a snad i sám sobě) nejen funkčnost, ale i pravdivost svého učení. Cíle socialismu, především rovnost nerovných, jsou ve své podstatě naprosto lživé. Cesty k jejímu dosažení tedy dost těžko mohou být pravdivé a morální. Smyslem výchovy však není jen získat lidi pro tyto cíle, ale především získat je pro metody a postupy naplňování těchto cílů. Logicky, cíle se mohou měnit podle momentální potřeby. Příkladem je třeba změna postojů českých rudých opic na počátku II. světové války – nejprve rozpaky, pak chválení boje německých dělníků proti světovému imperialismu, po napadení SSSR se ze všech Němců stali odporní fašisté. Mění se cíle, nemění se metody.

Rudé opici se ovládnutím výchovy nahých opic sice příliš nezdařil její prvoplánový úkol získat pro své cíle naprostou většinu tlupy. To co bylo v pozadí tohoto plánu a co považuji za důležitější, to se bohužel podařilo dost dobře. Jedná se o silnou destrukci morálních hodnot a chápání pravdy. Následky této pseudovýchovy bude nahá opice překonávat asi těžce a dlouho. Ve svém vlastním zájmu by si měla raději pospíšit.

V ý z k u m

Britský zoolog Desmond Morris ve své knize přináší vzrušující obraz výzkumných činností nahé opice od prvních okamžiků jejího života a porovnává je s výzkumnými činnostmi jiných živočichů, především nejbližších příbuzných, chlupatých opic. Zabývá se nahou opicí neznaje její zvláštní odnož, opici rudou. Je to logické, pan Morris je Brit, a přestože i Británie prošla krátkou etapou koketování se socialistickým učením, nikdy skutečnou totalitu ve vlastní zemi nepoznala. Pan Morris je zoolog a zajímá ho určitý druh živočicha ve svém úspěšném vývoji. Odchylky, slepé uličky a různé deviace počátky zdravého vývoje druhu jej zřejmě téměř pravidelně provázejí, nakonec ale nejsou typické, nemají zásadní význam. Zoolog je zná, ví o nich, hlouběji se jimi však nezajímá.

Pokud popisuji rudou opici, pak se ovšem právě takovou deviací zabývám. Popis je proto nutně komplikovanější. Navíc neexistuje možnost zkoumat výzkumné chování rudé opice v období nejbouřlivějšího vývoje intelektu, tedy v dětství. Dvouletá rudá opice prostě neexistuje. Potomstvo rudé opice nevzniká biologickou cestou a první „dětské“ krůčky činí rudá opice až v době, kdy nahá opice opouští dětství plné zábavných her a začíná tyto hry přeměňovat ve více méně soustavný výzkum, poznávání blízkého i vzdáleného světa.

Dá se říci, že nahá opice vlastně svou výzkumnou činností jen systematicky využívá své přirozené hravosti a zvídavosti, zkoumá pro zkoumání. Pokud má výzkum navíc nějaké praktické využití, tím lépe. Ale v zásadě je pro ni zajímavý už jen výzkum sám o sobě. Pan Morris uvádí naprosto perfektní definici hry a já nemohu než ji opsat:

- tak dlouho budete zkoumat neznámé, až se s ním důvěrně seznámíte

- známé budete pravidelně opakovat

- opakování budete obměňovat jak jen možno

- vyberete nejlepší variantu a zdokonalíte ji

- varianty budete znovu a znovu kombinovat

- to vše budete dělat jen pro věc samu, jež bude sama sobě účelem.

Už jen letmý pohled na tato pravidla naprosto jednoznačně říká, že pro rudou opici jsou nejen nepoužitelná, ale že jsou přímo nepřátelská. F. A. Hayek ve své „Cestě do otroctví“ pokládá otázku: „Ponechám na čtenáři, aby uhádl, zda byli šachisté oficiálně napomenuti v nacistickém Německu nebo komunistickém Rusku, že musíme jednou provždy skončit s neutralitou šachu. Jednou provždy musíme odsoudit šachy pro šachy stejně jako umění pro umění“.

Přiznám se, že na Hayekovu otázku neznám odpověď. Domnívám se, že tatáž věta musela nutně padnout jak v němčině, tak v ruštině, stejně jako nakonec padla i v češtině.

Rudá opice je svým přesvědčením fatalista. Její učení říká, že vývoj lidské společnosti se řídí podle jasných a předem daných zákonitostí, popsaných a definovaných buď v Kapitálu či v Mein Kampf či jinde. Její krédo – společenské plánování – je v příkrém rozporu s individuální hravou činností nahé opice. Protože však rudá opice soubor svých „filosofických“ blábolů vydává za vrchol poznání zákonitostí vývoje světa a tedy za výsostně vědeckou záležitost, nemůže pojem „výzkum“ zcela ignorovat. Svým orwellovským způsobem dává slovům “ výzkum, vývoj, pokrok“ vlastní obsah a i tuto činnost podřizuje svým konečným cílům.

K tomu opět Hayek: „Socialista je veden touhou vidět, jak se veškerá lidská činnost řídí jednotnou koncepcí celku, potřebou za každou cenu chránit názory, v jejichž službě mají lidé soustavně přinášet oběti a obecnou myšlenkou, že znalosti a přesvědčení lidí jsou jen nástrojem, jehož se má použít k jednotnému cíli“.

Tato zvrácenost pak vede k tomu, že v leckteré sovětské nemocnici s hliněnou podlahou, bez vody a kanalizace, visela na zdech hesla typu „Sovětský pacient – nejzdravější pacient na světě“ a k tomu, že nacistická odborná literatura plodila díla typu „Německá fyzika“.

V totalitním socialistickém systému má věda a výzkum jediný cíl – musí sloužit zájmům třídy, strany, národa, státu. Jediným smyslem vědy a výzkumu je obhajoba teorií rudé opice. Základní a skutečný cíl výzkumu, kterým je hledání pravdy, ten je pojednou nejen zcela zbytečný, ale i nebezpečný. Učebnicovou ukázkou je presentace práce Alberta Einsteina na straně jedné jako „semitský útok na základy křesťanské a nordické fyziky“, na straně druhé jako „pavědy jsoucí v rozporu s dialektickým materialismem a Marxovým učením“.

Jaký tedy může být výzkum ve společnosti, pro kterou pravda ztratila svůj obsah a význam? Odpověď je zřejmá a smutná, stačí se jen dívat pozorně okolo sebe. Jedním z typických rysů tlupy ovládané rudou opicí je její totální izolovanost. Jakékoli popudy zvenčí ohrožují vládu rudé opice. Jakýkoli živočich podrobený přísné izolaci nemůže být aktivní společensky a o to více je aktivní fyzicky. Vzpomeňte si na pobíhání tygra v kleci či na nekonečné koupání ledních medvědů v ZOO. Izolovaný jedinec trpí strachem z okolí a strach si kompenzuje třeba cucáním palce. Nahá opice pod nadvládou rudých opičáků ztrácí možnost výzkumu, soustředí se proto na několik známých a možných činností – chata, zahrádka, pivo, auto. Socialista slibující kolektivní ráj zahání nahou opici do pekla individuální nudy, diferencované jen výškou příjmů, kterou stanovuje opět – jak jinak – jen rudá opice.

Naštěstí nahá opice ani v této situaci nic neztrácí na svých schopnostech. Je stále hravá a zvídavá. Problém je v tom, že schopnosti zůstávají, jen možnosti jsou velmi omezené. Socialistická duchovní bída chtě nechtě ovlivňuje každou nahou opici. Především je to v oblasti morálky. Vzniká zde jakási rozpolcenost mysli a chování, které se začínají velmi striktně dělit na soukromé a veřejné. V rodině či mezi nejbližšími přáteli se chová zcela odlišně než na pracovišti, ve škole v dopravních prostředcích, všude tam, kde se setkává s neznámými opicemi – nahými či rudými. Zkušenost dovedla nahou opici k modifikaci přísloví „Kdo nic neriskuje, ten nic nemá“ na „kdo nic neriskuje, ten nic neztratí“.

Lze jen na závěr konstatovat, že pokud se nahým opicím i v této situaci přeci jen nějaký výzkum trochu daří, není to nikdy díky velkému plánovači, ale vždy jen jemu navzdory.

B o j

Poměrně velkou část své knihy věnuje pan Morris chování živočichů a zvláště nahých opic při hájení teritoria a postavení ve společenské hierarchii smečky či tlupy. Popisuje biologické mechanismy organismu připravujícího jedince na boj, popisuje ritualizaci celého procesu, sloužící tomu, aby boj uvnitř druhu nepřinesl zbytečné ztráty a neohrožoval existenci tlupy.

Rudá opice je do určité míry rovněž biologickým tvorem. Její chování v této oblasti je kupodivu zcela nesouměřitelné s chováním žádného jiného druhu, především nejbližších příbuzných, nahých opic.

Nahá opice do značné míry ovládá své prostředí. Zda je to tomu prostředí a následně nahé opici k užitku či ke škodě, to je zcela jiná otázka. Důležité je, že nahá opice i přes dlouhý civilizační proces stále bojuje o teritoria (což je zřejmě dáno různým stupněm vývoje jednotlivých tlup – a všimněte si, že čím nižší je dosažený stupeň vývoje, tím vyšší je agresivita), i o postavení v tlupě (do určité míry asi co platí pro tlupu, platí i pro jedince). V zásadě však nahá opice uvnitř své tlupy se chová svobodně a přitom respektuje platná pravidla chování. Touto skutečností je jak uvnitř tlupy, tak i mimo ni modifikován také boj.

Život v tlupě ovládané rudou opicí má řadu zvláštností. Rudá opice udržuje svou moc mnoha prostředky, cílem je jen udržení moci. Mimořádné místo mezi různými prostředky připisuje rudá opice právě boji. Ten dělí na dvě sféry – boj s vnitřním a vnějším nepřítelem. Rozebereme-li si její chování, zjistíme, že toto dělení je (jako všechna tvrzení rudé opice) ryze účelové a že se vždy jedná o boj s vnitřním nepřítelem, boj o moc uvnitř smečky. Boj s vnějším nepřítelem je jen exportem vnitřního rozporu na jiné teritorium.

Rudá opice je bojem přímo posedlá. K moci se dostává bojem, bojem moc udržuje, bez boje se jí nevzdá. V předchozím textu jsem se snažil zjistit původ rudé opice a základní rysy jejího chování. Všechno ukazuje na cosi, co rudou opici odlišuje od nejbližších příbuzných. Asi nejviditelnější rozdíl je dán vztahem k boji. Rudá opice už svou podstatou chápání světa není schopna vytvořit cokoli pozitivního a konstruktivního. Sledujeme-li celé její „dílo“, nenajdeme nic jiného než destrukci. Začíná to zvulgarizováním slovníku, kterým mění jazyk ve snůšku bojových hesel – rudá opice mobilizuje síly, přebírá moc, potírá nepřítele – a tahle hesla používá bez rozdílu ve všech situacích – ať se jedná o sázení brambor nebo světovou revoluci. K tomu ještě používá všech prostředků včetně demagogické propagandy. Provokuje, vyvolává konflikty, zneužívá situaci. Jejím prvním cílem je získat moc a druhým nevzdat se jí. K tomu zneužívá skutečnosti, a kde jich není, tam si je vymyslí.

Klasickým, až učebnicovým příkladem v našich nedávných dějinách je příběh z Krompach. Rudá opice zde naprosto nezodpovědně až brutálně zneužila prostředí tehdy značně zaostalého kraje. Psal se rok 1921, nedávno po válce, hlad, bída, nedostatek práce. Rudá opice agituje, provokuje. Když se k tomu přidaly skutečné problémy v zásobování, vyprovokovala rudá opice útok na železárny v Krompaších. Zfanatizovaný dav utloukl hlavního inženýra, jednoho úředníka, zranil několik četníků. Státní moc zasáhla a zemřeli čtyři dělníci. Co se tehdy vlastně stalo? Komunisté se mstili za vypovězení několika bolševických agitátorů ze země. Jejich postup v daném případě je klasickou ukázkou jejich metod boje. Jejich cílům totiž vyhovuje boj bez ohledu na výsledek. Jakýkoli výsledek se totiž dá demagogicky zpracovat a interpretovat. V daném případě vyvolala boj – to je úspěch. Jako první vraždila a po porážce provokovala dál. Samozřejmě ihned po zabití dělníků změnila slovník, tvářila se mimořádně humanisticky a stavěla se do role napadeného.

Zdá se vám to dávno? Porovnejte tedy krompašskou taktiku s tou dnešní. Od února 48 (podle mne ovšem už podstatně dříve) do listopadu 89 rudá opice v této zemi vraždí, mučí, popravuje, zavírá, vyhání ze země, statisíce mají zákaz povolání, studia pro hříchy své, svých otců, dědů. Hříchy se přenášejí na jejich děti. Po listopadu 89 byl přijat celkem bezzubý lustrační zákon a všichni víme, jakou bouři vyvolal a stále vyvolává u všech rudých opic. Přitom tento zákon říká, že do několika málo státních funkcí nesmí po velmi krátkou dobu přijít několik málo z rudých opic. A ejhle – už jsou tu lidská práva. Ten, kdo zrušil jakákoli práva lidí, zvířat i přírody, ten je náhle dotčen. Kradl, loupil, vraždil, terorizoval, měl moc – a najednou něco nesmí. A kdo se ptá, kde jsou práva jejich obětí! Tak přesně v tomhle spočívá taktika a strategie rudých opic. K dosažení cílů stačí předvádět takové nehoráznosti, že slušný člověk proti nim téměř nenalézá obrany.

Všimněte si, jak mnoho slušných lidí se nechá terorizovat menšinou. Nahé opici přináší civilizační proces i jakési až oslabení, bezbrannost. Nahá opice ví, že chová-li se někdo neslušně, neopravňuje ji to chovat se stejně. Potíž je ovšem v tom, že s teroristy (a co jiného rudé opice jsou) se prostě slušně jednat nedá. Rudá opice – jako každý terorista – totiž slušné jednání, chování, korektnost, zdvořilost, pravdomluvnost považuje za slabost. Je to pro ni příznačné. Sílu, moc, násilí – to smí a musí použít jen ona, protože to ji vede k jejímu svatému cíli. Odpoví-li někdo stejnou mincí, je to nelidský teror, porušení lidských práv, zaslouží si odsouzení, trest a smrt. A všichni zatraceně dobře víme, že rudá opice se nikdy nerozpakovala používat toho nejbrutálnějšího násilí kdykoli se jí to nejen hodilo, ale prostě jen líbilo.

S rudou opicí se v jedné tlupě žít nedá. Smyslem konání rudé opice je buď tlupu ovládnout, nebo ji zničit – i když v zásadě obojí je totéž. Nahé opici není jaksi dáno používat metod rudé opice. Zbývá jí proto vlastně jen jedna cesta sebezáchovy – musí rudou opici vykázat z tlupy, izolovat ji. Nikdy nesmí připustit nejen to, aby se rudá opice znovu ujala moci, ale aby se na ní vůbec nějak podílela. Jakoukoli smířlivou politiku považuje rudá opice za projev slabosti nepřítele a nemylme se, pro rudou opici je nepřítelem každá slušná nahá opice.

Období, kdy se rudá opice pokouší tlupu ovládnout, je obdobím boje proti vnitřnímu nepříteli, tedy proti členům vlastní tlupy. Nepřítelem je každý, kdo jedná či jen myslí jinak, než chce rudá opice. Tento rejstřík nepřátel se později stále rozšiřuje. Boj v této první fázi má dva základní cíle – získat spojence a ovládnout tlupu. Spojence lze snadno definovat. Jednak je to tzv. lumpenproletariát, lidská spodina, nahá opice s ambicemi bez skrupulí a s nižší inteligencí, a dále povrchní intelektuálové, neschopní pochopit (či aspoň to zkusit) život v jeho plné šíři. Těm prvním nabízí rudá opice vidinu snadné a rychlé změny materiálního postavení a těm druhým snadnou a rychlou zkratku k dosažení absolutní pravdy a spravedlnosti. Tedy té rudoopičí. Nesmím ovšem zapomenout ani ty, kteří se třeba i nezaviněně dostali do tíživé situace. I pro ně může být vize rudých opic lákavá a přitažlivá – alespoň zpočátku.

Získá-li rudá opice dostatečné množství takových spojenců, je schopna účinnou demagogií svést na svou stranu dostatečnou část tlupy. Je to sice krátkodobý jev, ale účel splní. Jakmile se chopí moci, zákonitě začíná boj o její udržení. Rudá opice v tom okamžiku drží všechna rozhodující místa státní moci a správy. Drží bezpečnost, justici, armádu, vězeňství. Zmocní se školství, vědy, kultury, stává se velkým plánovačem. Naprosto logicky v tomto okamžiku ovládne rudou opici strach – ovládla tlupu, ví, že to jde, předpokládá tedy, že kdokoli by mohl stejnými prostředky učinit totéž.

Nacismu, komunismus i fašismus mají společné kořeny v socialismu, jsou to odrůdy socialismu totožné svým pojetím kolektivismu, popřením individualismu a názorem na předurčenost dějin. Někteří proroci socialismu jsou zároveň duchovními otci komunistů i nacistů. Jména jako Fichte, Rodbertus nebo Lassale jsou toho důkazem. Existuje řada případů, kdy se z nacisty stal komunista a obráceně. Nakonec tvrdý boj mezi nacisty a komunisty v meziválečném Německu byl především bojem nikoli o ideologii, ale o členskou základnu, která se rekrutovala ze stejných zdrojů.

Po rychlém vystřízlivění z úspěchu převzetí moci pokračuje rudá opice okamžitě v boji. Ovládnutou tlupu totálně izoluje od okolních tlup. Okamžitě také „objevila“ vnitřního nepřítele. Nejprve likviduje ty členy tlupy nahých opic, které vědí o nesmyslnosti konání rudé opice a předvídají tragické důsledky jejího počínání.

Jakmile rudá opice uchopí moc, ocitá se v kulminačním bodě své kariéry. Mimo převzetí moci totiž nemá co nabídnout. Totální plánování, potlačení jakékoli iniciativy jednotlivce, to vede k totálnímu krachu. Rudá opice je sice přesvědčena o své pravdě, není schopna ji uskutečnit. Logicky, protože prostě pravdu nemá. Jenže proč se tedy její dílo nedaří – protože mu někdo škodí! A tak se rodí další nepřátelé. Už není nepřítelem jen velký sedlák, ale každý rolník. Už není nepřítelem továrník, ale každý holič či hokynář. Už nestačí papež, nepřítelem je každý věřící. A když už není ani těch, další nepřátelé se musí najít. Proto se rudá opice uchyluje k metodě náhodného výběru. Fízlové sedí v hospodách, tramvajích, kancelářích, dílnách. A udávají. Tu za vtip, tu že ten pacholek má hezkou ženu, jindy že prší. Rudá opice pak vyhazuje lidi z práce, děti ze škol, sem tam někoho zavře. Přitom se tváří jako velký moralista a všechno svádí na vnějšího nepřítele. Za selhání nefunkčního hospodaření tedy nemůže velký plánovač, ale strýček Sam a jeho nohsledi.

Rudá opice hlásá, že vede tlupu do ráje, ale že přitom musí bojovat s těmi, kdo jí v tom brání. Jistě, svůj boj s vnějším nepřítelem pečlivě trénuje. Jenže ono k tomu boji jaksi nedochází. Jednak jsou sousední tlupy nahých opic silnější, jednak jsou bohatší. Hlavně však o tlupu rudých opic (a ovládnutá tlupa skutečně zvenku vypadá jednolitě rudě) jaksi moc nejeví zájem. Ve své křeči tedy rudá opice svůj boj s nepřítelem zvenčí praktikuje jako cílenou, ale i náhodnou genocidu vnitřních nepřátel, které si pro svou potřebu sama vytváří.

S o u ž i t í

Jako rudá opice se ještě nikdy nikdo nenarodil. Zrození rudé opce není výsledkem oplodnění vajíčka spermií, vznik je důsledkem oplodnění či lépe postižení mozku socialistickou doktrínou. Výsledek je kupodivu stejný, vznikne nový živočich lišící se od svých nejbližších příbuzných tak podstatně, že jde skutečně o nový druh. Tento ojedinělý způsob rozmnožování přináší mnoho problémů, jeden z nich je soužití dvou mimořádně blízkých druhů na jednom teritoriu.

I když je rozdílů mezi rudou a nahou opicí sebevíc, soužití je pro rudou opici nezbytností, životní nutností. Rudá opice není schopna biologické reprodukce a její izolace by znamenala nevyhnutelný zánik druhu už v první generaci. Rudá opice je parazitem vznikajícím z nahé opice a na nahé opici parazitující. Bez ní prostě nemůže existovat.

Problémy soužití nahých a rudých opic je nutno zkoumat z obou stran. Z hlediska rudé opice je soužití zmítáno mnoha rozpory. Především rudá opice v duchu svých idejí ovládanou tlupu všemi prostředky převychovává tak, aby ze všech nahých opic vyrostly ne-li přímo rudé, pak aspoň růžové opice. To je ovšem touha nesplnitelná.

Rudá opice – opět v duchu svých idejí – se považuje za avantgardu, revoluční předvoj. Její „klasikové“ to také ve všech spiscích tvrdí a má to i svou logiku. Rudá opice je Velkým plánovačem, řídí, vede, posuzuje, rozhoduje, trestá. Musí zde proto existovat někdo, o kom lze takto rozhodovat. Především pak ale někdo, kdo bude pracovat. Hlavní role Velkého plánovače spočívá v přerozdělování a má-li svůj úkol plnit, pak musí mít co přerozdělovat. Jedná se tedy o to, že zde musí existovat někdo, kdo bude tvořit materiální statky. Dlouholetým pozorováním musím potvrdit, že rudá opice tedy skutečně pracovat nebude v žádném případě.

Pohlíží tedy rudá opice na nahou jako na něco, co je nutno převychovávat, ovšem ne zas až tak úplně. Prohlásí se tedy za něco výjimečného a vytváří svůj vlastní kmen jako tzv. „výběrovou“ organizaci. Jak plyne doba od okamžiku převzetí moci, dílo Velkého plánovače se začíná utápět v malicherných detailech. Logicky – co bylo ukradeno předchozím vlastníkům je již rozděleno, zničeno a plánovač se soustředí na rozdělování, ne na tvorbu statků. Plánování se stává stále byrokratičtější, mění se v pustý formalismus. To pochopitelně vede ke ztrátě přitažlivosti idejí Velkého plánovače i pro tu nejhloupější nahou opici.

Je zajímavé, že tento úpadek výkonnosti není ve skutečnosti zapříčiněn žádným vnějším či vnitřním nepřítelem, s nímž tak „statečně“ bojuje. Je to prostě otázka času, kdy prázdnota pseudofilosofie a krutost její realizace vypluje jak olej na vodu. Jistě, vláda rudé opice se nezhroutí samovolně – žádná socialistická předurčenost dějinného vývoje neexistuje. Na automatický pád jej její panství pro rudou opici příliš opojné a je pro jeho udržení schopna udělat doslova cokoli. Bez rozhodného zásahu nahých opic by se předsmrtná křeč socialismu zcela jistě změnila v krvavou tragédii netušených rozměrů.

Rudá opice musí žít s nahou opicí na jednom teritoriu, protože je to v jejím vlastním zájmu. V tomto soužití ovšem rudá opice ze své vůle zaujímá dominantní postavení a celé její konání k tomu také směřuje. Panství rudé opice se diametrálně odlišuje od liberálních systémů s tržním hospodářstvím. Klasikové socialismu to kupodivu zcela otevřeně hlásali a vydávali to za žádoucí a především neodvratný vývoj lidské společnosti, skutečnost je nicméně poněkud žalostná. Zásadní rozdíl zde skutečně je, nejedná se ale o pokrok. Připomíná to spíše otrokářský systém či absolutní monarchii v té nejhorší možné podobě.

Rudá opice tedy žije s nahou opicí na jednom teritoriu, je však od ní striktně oddělena především tím, že drží v rukou absolutní moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Vytvořila tak jakési ztotožnění moci a svého druhu. Neexistuje snad jediné místo se sebemenší rozhodovací pravomocí, které by neobsadila počínaje presidentem a konče mistrem v dílně. Rudá opice nedokáže převychovat všechny nahé opice k obrazu svému, musí je tedy ovládat a kontrolovat. Z toho logicky vyplývá, že sice jakž takž nahou opici ovládá, ale že z ní má zároveň tak trocho strach. Slíbila víc, než mohla, slíbila neexistující. Rozdala a zničila něco, co nikdy nebylo její, dělá něco, čemu sama moc nerozumí, žene se za cílem, který nezadržitelně mizí. Rudá opice to vidí, ale nechápe. Na cestě k ovládnutí tlupy a posléze stejně tak použila tolik bezpráví a násilí, že svůj neúspěch nemůže připustit už jen z pudu sebezáchovy. Neumí si ani ve snu představit jiný způsob vládnutí než ten, který sama předvádí. Udržování moci musí být totální, ale nelze je zajistit jen hrubým násilím. Metodu biče je nutno doplnit aspoň občas kostkou cukru. Proto se také rudá opice snaží uspokojovat některé vybrané denní potřeby nahých opic. Všichni znáte tu slavnou prvomájovou větu „Soušky, maso bude!“. Vzhledem k totálnímu plánování to ale není jednoduché a něco to stojí. Je tedy nutno si půjčovat. Protože však vnější nepřítel nehodlá své tvrdě vydělané peníze házet rudé opici do chřtánu a internacionální bratři jsou ve stejném průšvihu a především protože je to nejméně vidět a je to nejjednodušší, volí rudá opice tu nejbezohlednější půjčku s nejvyššími úroky – půjčku z vlastní budoucnosti tlupy. A provádí to téměř geniálně, nebýt toho, že dluh narůstá a splátky se blíží. Přesto i na tento nemravný trik naletěla dost slušná řádka nahých opic.

Když jsem pár let po listopadu 89 potkal svého souseda, strojvedoucího, začal dle svého dlouholetého zvyku nadávat. V příštích volbách prý bude volit komunisty, protože za nich stál rohlík 30 haléřů. Ptal jsem se, jak se mu v práci jezdí a nadával zas, že už nejméně dvacet let nikdo nevrazil ani pětník do údržby železničních svršků a že místy je jízda téměř horor. Řekl jsem mu – tak vidíš ty troubo, prachy na údržbu železnice dal komanč jezeďákům a pekařům, rohlík byl za pár šupů a vlaky by za chvíli padaly z náspů. Jenže ten trouba nato povídá, že rohlík byl za třicet haléřů. Tak tohle je klasická ukázka toho, jaký dluh nám rudá opice nechala a jak jí nahá opice dokázala naletět. Pro mnoho nahých opic je totiž jejich třicet haléřů důležitějších, než život jejich vlastních dětí. Jejich duševní obzor je ohraničen právě jen tím třicetníkem. Obávám se, že tohle se rudé opici opravdu povedlo.

Daleko zajímavější je postoj nahé opice, žijící v ovládnuté tlupě, k rudé opici. Je jisté, že v době, kdy se dere rudá opice k moci, dokáže dost podstatnou část nahých opic zmást a ovlivnit ji natolik, že je schopna svého cíle dosáhnout. Řada okolností jí v tom pomáhá. Především je to jakýsi pocit každé nahé opice, že svět by mohl být jaksi spravedlivější a že každý by se mohl a měl mít lépe. Socialisty nabízená „zkratka“ je proto dost přitažlivá. Tvrdé vystřízlivění ovšem přichází velmi rychle, jenže rudá opice už vládne. Nahá opice má jen tři volby – buď se postaví na odpor, nebo se přizpůsobí, nebo se přidá.

Tady nelze nevzpomenout povídky Karla Michala „Bílá paní“, jejíž hlavní hrdiny ve filmu tak neodolatelně ztvárnili paní Chramostová a pan Brodský. Pan Brodský jako kastelán hradu jede na ministerstvo kultury potvrdit, že na vlastní oči viděl paní Perchtu, bílou paní. Jeho manželka mu připravuje sváteční oblek a povídá – řekni, žes byl ožralej. Kastelán ukazuje na Brožíkův obraz koncilu Kostnického a říká – Mistr Jan se pro pravdu nechal upálit, paní Chramostová odpoví – Mistr Jan, ty vole, nemusel živit rodinu.

Nahá opice je ve stejné situaci. Otevřený odpor je reálnou možností vlastní likvidace – společenské, ekonomické, často i fyzické. Nahá opice je zbavena práva shromažďování a práva svobodného projevu – logicky se pak nahé opice podobných názorů prostě neznají, každá stojí uprostřed nepřátelského prostředí zcela sama. Jen několik málo nahých opic překoná pud sebezáchovy a postaví se otevřeně na odpor. Při přebírání moci a v prvních dobách své vlády se rudá opice těmito lidmi příliš nezatěžovala a prostě a zcela veřejně je likvidovala. Později pak vraždy maskuje – jsou tu různé podezřelé sebevraždy, zmizení atp. Nikdy ale od krvavého teroru neodešla, plánuje ho stále, po celou dobu své vlády. Nakonec seznamy lidí určených k likvidaci byly vedeny ještě v listopadu 89. Akce Norbert plánovala v první fázi likvidaci takového počtu osob, že to znamenalo vyvraždění středně velkého okresního města včetně žen, starců a kojenců.

Nahá opice je v nezáviděníhodné situaci. Jediné, co jí zachránilo život a zdravý rozum, byla její individualistická podstata a sklony k hravosti. Nahá opice, izolovaná nejen od jiných tlup, ale i uvnitř té své vlastní, se uchyluje k dvojímu životu. Navenek se tváří, že jí daný stav docela vyhovuje (nebo aspoň nevadí), chodí do práce, na schůze, sem tam na brigádu, sem tam do průvodu, občas k volbám. Rudá i nahá opice vědí, že to je jen vnější jev, který v zásadě nic neprozrazuje o skutečném stavu věcí. A to stačí. Ve skutečnosti nahá opice vědomě či nevědomě hluboce opovrhuje celým vnuceným systémem a žije si svým vlastním životem. Jedinou vážnou starostí je, aby nedejbůh tohle někdo třetí nezjistil. Proto se nahé opice uzavírají do okruhu svých nejbližších a soužití s rudou opicí berou jako nutné zlo. Je skutečností, že řada nahých opic dovedla toto soužití využít až zneužít ke svému vlastnímu prospěchu. Ani jim to nelze mít zas až tak moc za zlé. Prostě jen zneužili amorální prostředí k amorálnímu chování.

Malý příklad. Rudá opice stále více kladla důraz na provozování svých rituálních tanečků. Jednou z největších tanečních scének byly oslavy 1. máje. Žádnou nahou opici netěšilo ztrácet půlden svého volna pro takovou ptákovinu, ale rudá opice byla fikaná, sledovala účast a běda tomu kdo nešel. Poznal to na platě, povýšení, na dětech. Pamatuji si ale také, že v řadě organizací byla účastníkům průvodu vyplácena nemalá peněžní odměna. Chcete, abychom se klaněli, tak plaťte. Je to drobnost, ale velmi charakteristická.

Nahá opice velmi správně chápe, že nežije s rudou opicí, ale vedle ní. Ví, že vysmeknout se z tohoto područí je pro jednotlivce téměř nemožné, ale ví také, že rudá opice se nakonec spokojí s čistě formální loajalitou a že tedy stačí bohapusté předstírání a její skutečné já bude chráněno.

Základem vztahu nahé opice k rudým vládcům je přetvářka. Zákonitým důsledkem je ovšem ztráta základních morálních hodnot. Lež zůstane lží, ať ji použijeme k jakémukoli účelu. Její používání musí nutně poznamenat každou nahou opici, některou více, jinou méně, bez následků ale nezůstane nikdo. Přičteme-li k tomu totální izolaci, působení masivní demagogie, poměrně účinnou výchovou už od předškolního věku, skrytý i otevřený teror, pak nutně dostaneme společnost nahých opic značně morálně zdevastovaných. Obávám se, že právě tohle se rudé opici podařilo téměř dokonale.

Nadvláda rudých opic trvala v tom nejhorším případě „jen“ tři čtvrtě století, u nás (těch rudých i hnědých dohromady) jen půlstoletí. To nestačilo zabránit tomu, aby vnuci neuložili do paměti vyprávění svých babiček a dědečků. Stačilo to ovšem k tomu, aby jimi vytvořené hodnoty téměř zmizely ze světa.

Z toho všeho lze vyvodit, že mezi rudou a nahou opicí se o žádné skutečné soužití nemůže jednat. Rudá opice potřebuje pouze ovládanou tlupu, nikoli partnera. Nahá opice potřebuje přežít. Pak tedy nutně žijí na jednom teritoriu vedle sebe dvě tlupy, každá svým životem, nemající nic společného. Nejpřesvědčivěji zjistíme vztah rudé opice k ovládané tlupě na jejím chování k těm nejslabším – tělesně a duševně postiženým. I zde vysledujeme obvyklou rozpolcenost jejího amorálního chování a morálního slovníku. Velký plánovač má plnou tlamu spravedlnosti, solidarity, péče o lid, vyspělého zdravotnictví a podobně. Ve skutečnosti se ovšem invalida velmi špatně vyjímá ve slibovaném ráji krásných, ušlechtilých a šťastných. A tak rudá opice s taktem sobě vlastním řeší i tuhle skvrnu na kráse rudého slunce budoucího štěstí. Nacisté i komunisté takto postižené jedince rychle a důsledně izolují od ostatních a posléze je jako balast a odpad společnosti někdy i fyzicky likvidují. Tato skutečnost je známa jak o nacistickém Německu, tak o komunistickém Rusku. Téměř dokonalé izolace se dočkali postižení i u nás.

Z á n i k

Nacházíme-li kořeny původu rudé opice v sociálním chování nahé opice, pak její zánik je se sociálním chováním nahých opic rovněž nerozlučně spjat. Nahá opice je sice tvor, žijící v kolektivu, ve své tlupě, je však zároveň i výrazným individualistou. Své postavení na sociálním žebříčku tlupy chce určovat a získávat sama. Na začátku jsem řekl, že prvním důvodem vzniku rudé opice je neschopnost. Neschopnost intelektuální, nechuť pracovat. Naprostá většina nahých opic ovšem dokáže a především chce rozhodovat sama o sobě a prosazovat a uplatňovat své schopnosti. A je jedno, zda se jedná o básníka nebo truhláře, protože každý z nich má svou představu jak udělat stůl či složit báseň. Schopných nahých opic je podstatně více než neschopných rudých. Zotročení nemůže proto být trvalé (byť z hlediska délky života jednotlivce se tak může stát). Rudá opice to tuší, proto také je tak brutální k ovládané tlupě. Je ovšem pravdou, že její intelektuální krátkozrakost jí nedovoluje pochopit individualismus nahé opice v plné šíři.

Mezi další příčiny vzniku rudé opice patří hloupost, lenost a neúcta k majetku. V každé, tedy i nerudé, společnosti se vždy najdou jedinci takovýchto vlastností. Sami neumí, druhým závidí, není jich mnoho, ale jsou. Hezkou úvahu na toto téma nabízí Isaac Asimov ve své Nadaci. Říká, že v každé lidské společnosti existují geniální vědci, umělci a řemeslníci. Existence lenochů, hlupáků a zločinců je jejich protipólem a je jakousi daní společnosti za genialitu. Vytvoření uniformovaného průměru podle Asimova sice společnost zbaví odpadu, odstraní však i lidi nadprůměrné. Snahou rudé opice bylo vytvořit z tlupy nahých opic právě takovou šedou masu – průměr však nebyl stanoven skutečným průměrem, ale hodnotou rudé opice. Znamenalo to tedy vytváření společnosti na nejnižším stupínku morálních hodnot. To nemohlo mít trvalý úspěch, přesto je nutno znovu a znovu říci, že morální devastace společnosti je ze všech konání rudé opice bohužel nejúspěšnější.

Další příčinou vzniku rudé opice je nesamostatnost. Pozorujeme-li vývoj nahé opice od prvního nadechnutí, pak snad – vedle neuvěřitelné vůle k životu – nejvýznačnějším rysem tohoto vývoje je zvědavost a zvídavost malé opičky. Její „výzkumnictví“ nutně vede ke schopnosti činit závěry a samostatně se rozhodovat. Trvalé ovládání celého života nahé opice směřuje proti základním rysům její povahy, a proto je takové snažení nutně odsouzeno k neúspěchu.

Touha po moci, nadřazenosti, výjimečnosti je jistě ve větší či menší míře dána snad každé nahé opici. Konec konců je každý jedinec již jen z biologického hlediska neopakovatelný a výjimečný. Je to jistě i jeden z pramenů individualismu. Nahá opice však žije v tlupě a ve svých snahách je nutně usměrňována týmiž snahami ostatních. Toto naprosto normální a přirozené konkurenční prostředí nahrazuje rudá opice zvláštním výběrovým systémem kádrové práce, kdy konkurence je nahrazena vlastnictvím rudé knížky. I mezi rudými opicemi ovšem zuří tvrdý boj o každý post, ale opět se nejedná o žádnou konkurenci, protože kvality jednotlivce se opět neměří schopnostmi, jsou měřeny „oddaností“ a „zásluhami“ o věc strany.

Jestliže tedy sledujeme vznik či zrod rudé opice, zjistíme, že vše, co vede k vyčlenění z tlupy nahých opic, nutně vede i k jejímu zániku. Není to nic jiného, než slepá vývojová ulička.

Z á v ě r

Víme, že rudá opice se stává rudou opicí nikoli evolučním vývojem, ale jen „racionální“ úvahou a vlastní volbou. Hodnotím-li kteroukoli rudou opici z hlediska obecné morálky, pak se nutně ptám – věděls před podpisem přihlášky do strany o tom, že jménem této strany a jejími členy byly spáchány statisíce těžkých zločinů? Odpoví-li ano, pak je to člověk bez svědomí a skrupulí, schopný a ochotný páchat stejné zločiny a to pouze a výhradně ke svému osobnímu prospěchu. Odpoví-li ne, pak – protože tato paleta zločinů byla vždy obecně známa a komunisté se svým terorem dokonce vychloubali – pak je to člověk mimořádně hloupý. Konkurenční boj uvnitř strany rudých opic tedy nutně musí vyhrát ti nejhorší, ochotní mezi sebe pustit jen pár hlupáků, kteří jim navenek svou slepou vírou dělají reklamu a ve skutečnosti jim v ničem nebrání.

Mnoho problémů jsem zřejmě značně zjednodušil, mnoha jsem se jen letmo dotkl, něco jsem již zapomněl, něčeho jsem si ani nemusel všimnout. Kdo jste četl Orwellův „84“, Hayekovu „Cestu do otroctví“, víte přesně, co mám na mysli. Především však každý, kdo třeba jen chvilku žil v područí rudé (hnědé či jinak barevné) opice to všechno důvěrně zná.

Za daleko naléhavější otázku než „jak“ pokládám otázku „proč“ chce rudá opice vládnout. Na první pohled je to zřejmé, cílem i prostředkem tužeb rudé opice je moc. Moc rozhodovat, nařizovat, ovládat, trestat, moc sama o sobě. Žil jsem v područí rudé opice příliš dlouho a tato odpověď mi nepřipadá úplná. Sleduji-li chování rudé opice, zjišťuji, že je sice novým živočišným druhem, že je však se svým nejbližším příbuzným, nahou opicí, svázána mnohem těsněji, než je tomu u jiných příbuzných druhů. Rudá opice žije s nahou opici v jakési parazitické symbióze. Její historická existence je relativně krátká. Rudoopičí teorie vznikají v zásadě někdy v polovině 19. století a praktická realizace asi o půlstoletí později. Tehdy je již rudá opice samostatným druhem, přesto mimořádně podobná nahé. Běžné chování nahých opic je složitým systémem individuálních přístupů ke strukturované tlupě. Běžným chováním rudé opice je potlačování jakékoli individuality ve prospěch primitivního kolektivismu. Jednotlivec pro rudou opici neznamená téměř nic.

Ale pozor – domnívám se, že pro rudou opici končí kolektivismus u ní samé. A tady je ten pozůstatek, to pouto s nahou opicí – uvědomování si sebe sama. A co z toho plyne? Pravděpodobně odpověď na otázku „proč“. Není to jen čistá touha po moci, není to žádné revoluční nadšení, není to žádná avantgarda vedoucí masy do ráje. Je to kupodivu mnohem jednodušší a mnohem smutnější. Je to snaha získat sám pro sebe nějaká privilegia, nějaký majetek. Nahá opice stává rudou ne pro nějaké ideály, ale pro lepší plat, větší byt, služební auto, školu pro své dítě, cestu do zahraničí, za něco, co ji od ostatních odliší. Jistě, Velký plánovač svým debilním uplatňováním šílených vizí vede tlupu do hmotného nedostatku, což vydává za úspěch socialistického plánování, ale sám pro sebe má vždy o něco víc. Jistě, tak jak chudne celá tlupa, tak chudne i rudá opice – ale pomaleji! Bude-li chleba na příděl, má rudá opice nejprve tajnou pekárnu, nakonec aspoň krajíček navíc.

Vzniká-li rudá opice ze závistivé a líné nahé opice, pak nikoli asi proto, aby pilně pracovala. První socialisté-teoretici hlásali teorie třídního boje a permanentní nenávisti, první socialisté-praktici teroristické běsnění rozpoutali a ti poslední jsou už jen ubozí olupovači mrtvoly, kterou sami stvořili z prosperující země. Tragédií je, že ani pád socialistických systémů nepoučil žádnou rudou opici kupodivu ani některé nahé opice. Pro mnoho z nich totiž bylo totalitní panství docela výhodné, pro rudou opici byla daleko nebezpečnější svobodná myšlenka než obyčejný zlodějíček či podvodník.

Je tu však ještě jedna skupina nahých opic, která s rudou sice nikdy moc nevycházela, dokonce tvořila část skryté opozice, ale smysl socialismu jí poněkud uniká. Dokonce by se dalo říci, že v určitých směrech se s „filosofií“ socialismu ztotožňuje. Je to kupodivu dost značný počet intelektuálů, jejichž myšlenkové pochody je pro mne dost obtížné nejen definovat, ale vůbec pochopit. Velmi markantně však tato shoda vypluje na povrch v okamžicích zlomu. Je až s podivem, jak rychle dokáží tyto nahé opice zapomenout na rudý teror. Tak rychle, že se až ptám, zda to pro ně vůbec teror byl. Tyto nahé opice jsou velkými moralisty a pravdomluvci, ve skutečnosti však inklinují ke stejnému myšlení jako rudé opice. Nechtějí – a věřím, že upřímně – vládnout tlupě tvrdou rukou. Chtějí ji vést jako laskavý, moudrý a chápající samovládce, poučující svou tlupu o správné cestě. Nahé opice jsou ale příliš individualisty aby si nechaly – zvlášť po zkušenostech s rudou opicí – do svého konání příliš zasahovat. Pak je jen otázkou času, kdy se „moudrý“ monarcha začne pohoršovat nad nevděčností té hašteřivé chásky a kdy svou laskavost přitvrdí.

Hovoříme-li o zániku vlády rudé opice, nesmíme zapomenout na důležitý fakt – bude-li její panství svrženo, rudá opice nevymře. Její základní povahové rysy jí nedovolí pochopit ani v náznaku, že její ideologie byla a je scestná a nemůže nikomu – ani jí samé – přinést skutečný prospěch. Rudá opice totiž pojem „prospěch“ chápe přes svůj kolektivistický nátěr nikoli snad individualisticky, ale hluboce sobecky. Mezi individualismem a sobectvím je zásadní rozdíl, individualista chápe a respektuje každého jednotlivce, sobec jen sám sebe.

Problémem tedy je způsob soužití nahých opic s rudou opicí po pádu její vlády. V prvních okamžicích je to jednoduché. Rudá opice si neumí představit jinou než revoluční a krvavou cestu ke změně „režimu“. Padla-li její vláda, pak každá z rudých opic očekává smrtící úder. Je to, jako když na smetišti zvednete kámen, na hemžící se sviňky padne světlo a ony úplně strnou. Jsou nehybné, vmáčknuté do země, strachy se až potí. Smrtící úder však – pro ně zcela nelogicky – nepřichází. Sviňky se zmátoří a rozprchnou se do všech tmavých koutů. Zdá se, že mávnutím kouzelného proutku zmizely. V této fázi si rudá opice uvědomuje, že nahá opice ji ve své dětské naivitě (tedy podle ní) nevyvraždí, ale že jí – snad – dobře spočítá její hříchy. Rudá opice není dementní, ví, co udělala. Její vědomí a poněkud specifické svědomí jí ale říká, že to vše bylo uděláno ve prospěch (!) tlupy. Rudá opice ví, že si nakradla, co se dalo, ale nepovažuje to za zločin – to je přeci jen zasloužená odměna za její velkolepou práci.

Nedokáže-li nahá opice v této fázi pojmenovat zločiny rudé opice a u každého takového zločinu pohnat jeho strůjce a tvůrce k odpovědnosti, pak jen posiluje vědomí rudé opice o správnosti jejího zločinného chování. Nedokáže-li to, pak ty zločiny schvaluje nebo nejméně vědomě toleruje. Je neuvěřitelné, že právě tohle se u nás stalo.

Přesně to se stalo po listopadu 89. Zvážím-li, že komunistů bylo u nás v té době cca 10-12% obyvatel v produktivním věku, pak první kroky OF, kdy do nejvyšších státních funkcí byli vybíráni právě komunisté, má podle mne jen dvě vysvětlení.

První z nich je zvláštní. Vnější atributy moci přebírala skupina lidí z disidentských kruhů, jejichž ne nepodstatnou část tvořili bývalí komunisté, tzv. osmašedesátníci a jistou část agenti StB, kteří je jednak sledovali, jednak i ovlivňovali. Nepočetnost a vnitřní uzavřenost této skupiny a jejich pronásledování ze strany rudých opic v nich pravděpodobně vzbudilo cosi, co se nazývá stockholmským syndromem. Mimo to musela jejich ješitnost mimořádně ukájet skutečnost, že bývalí vládci s nimi jednají jako rovný s rovným.

Druhé je snad ještě horší. Vnější atributy moci přebírala skupina lidí, která o jejich smyslu a významu neměla nejmenší pojem a zoufale potřebovala někoho, kdo ji buď poučí (v tom lepším případě), nebo prostě bude pracovat za ni.

Ať už platí kterákoli z těchto variant, důsledky jsou katastrofální a budeme je pociťovat ještě velmi dlouho. Za nejvážnější z těchto důsledků považuji to, že výběr nejbližších spolupracovníků z řad rudých opic řekl té ubohé 90-ti procentní menšině – jste tak hloupí, že se s vámi nedá počítat. Zároveň to znamená, že ani nelze pojmenovat zločiny rudých opic, natož je ztrestat. To je snad ta nejúděsnější morální facka, jakou mohly nahé opice dostat. A je to také oficiální ujištění všem lumpům, že si mohou dovolit, co chtějí.

Z toho vyvozuji, že rudé opice ze svého středu jen tak nevypudíme. Ony samy nechápou, že je žádný slušný člověk nechce a že žádný slušný člověk s nimi nezatočí tak, jak to ony činily bez rozpaků nám. Zbývá proto jediné – každý, kdo o nich něco ví, musí to říci nahlas.

Já to zkusil teď a tady.

Prameny

Celé toto pojednání má dva základní a zásadní zdroje, z nichž jsem mnohé převzal a pouze lehce přeformuloval. Vlastně jsem ze dvou autorů - pana Desmonda Morrise a F. A. Hayeka - vytvořil celé tohle pojednání. Vlastních myšlenek jsem do toho vnesl málo, jde spíše o poznatky, prožitky a zkušenosti. Všechny školy, které jsem ve svém životě absolvoval, jsem prošel za hlubokého socialismu a ten, jak známo, žádné vlastní myšlenky nepodporoval. Za vrchol tvůrčího myšlení považoval komunista citaci tzv. klasiků. Tolik na vysvětlenou - v textu nedávám citace do uvozovek, protože tolik uvozovek ani nemám. Můžete to nazvat plagiátem, ale nejde o žádnou diplomovou práci, z funkce neodstoupím (pozn.: funkcí mám mnoho - manžel, otec a děda jsou ty nejdůležitější). Přesně tohle jsem vám řekl na začátku a přesně tohle vám říkám nakonec. Důvod to má jediný – je to pravda.