Článek
I. Doba, kdy se pravda šeptala
Za komunismu byla pravda nebezpečná. Měla cenu svobody, někdy i života.
Můj děda, přesvědčený straník, věřil, že staví spravedlivý svět. A možná i stavěl — jenže z cihel lži a pod dozorem těch, kteří cihly počítali.
Kryl tehdy zpíval o vrahovi, který káže o morálce, a v každém městě se ten vrah poznával podle insignií moci a stranické knížky v kapse.
Ti, kdo měli jiný názor, psali do šuplíku — nebo už nepsali vůbec.
II. Rok nula, který nebyl
A pak přišel listopad. Lidé věřili, že dějiny udělaly čáru.
Jenže čára se nakonec nakreslila tužkou, kterou držely stejné ruce.
Můj děda, bývalý komunista, se přes noc stal kapitalistou s vlastním podnikem.
Ten, kdo včera přísahal na Rudou hvězdu, dnes mával trikolórou a citoval Havla.
Kryl se vrátil z exilu — a brzy zase odešel. Znechucen. Viděl, že režim se změnil, ale charaktery ne.
Pochopil, že revoluce sice zbourala zdi, ale ne stíny, které je vrhaly.
III. Dnešek: Když blbce využívají zloději
A dnes?
Všechno je dovoleno, ale máloco je pravdivé.
Ti, co nejvíc mluví o vlasti, mají konta v daňových rájích.
Ti, co se bijí v prsa za „obyčejné lidi“, si na nich staví kariéry.
A dav, unavený z prázdných frází, zase tleská — tentokrát těm, kdo mu nabízejí jednoduché odpovědi na složité otázky.
Kryl by dnes znovu zpíval o Veličenstvu Kat – jen by ten kat měl místo meče mikrofon, algoritmus a vlastní kanál na internetu.
Zloděj se směje, když problémy hází na ostatní,
a lůza se raduje, když věší radu moudrých
Přesto všechno by Kryl neztratil víru.
Věřil, že člověk s kytarou a svědomím je pořád silnější než systém.
Že jediné, co moc opravdu děsí, je hlas, který se nebojí zpívat.
Protože v každé době — rudé, růžové i populisticky trikolórové —
začíná svoboda tam, kde někdo odmítne držet hubu.
„Když blbci vládnou, moudří jsou zrádci,“ napsal kdysi Karel Kryl.
A právě proto jeho písně znovu ožívají.
Protože dnes, stejně jako tehdy,
jsou nejnebezpečnější ti, kteří se tváří, že nás chrání — zatímco nám svazují ruce vlajkou.
