Článek
Nedávné pražské derby mezi Slavií a Spartou v Edenu mělo být oslavou sportu, vrcholem fotbalové sezony a přehlídkou toho nejlepšího, co domácí scéna nabízí. Místo toho jsme se stali svědky hlubokého civilizačního selhání, které daleko přesahuje hranice zeleného trávníku. Záběry smyslů zbaveného davu, který v sedmé minutě nastavení vtrhl na hrací plochu, hořící světlice mířící do sektorů hostí a fyzické napadení hráčů soupeře, nejsou pouhým excesem několika radikálních jedinců. Je to brutální vizitka stavu naší společnosti, politické kultury a v neposlední řadě fatálního selhání výchovného systému. Fotbalový stadion v tomto smyslu zafungoval pouze jako obří zesilovač a zrcadlo reality, kterou si
v každodenním životě odmítáme připustit, ačkoliv v ní dobrovolně žijeme.
Když se zamyslíme nad primárními příčinami takto agresivního chování mladých lidí, musíme opustit tribuny a nahlédnout do našich domovů a školních tříd. Současná krize chování je přímým důsledkem dlouhodobého odklonu od tradičních výchovných zásad Jana Amose Komenského, na nichž byla naše kultura po staletí budována. Komenský nevnímal vzdělání jako pouhý transfer informací či mechanických dovedností, ale jako formování lidské bytosti, kde mravnost, sebeovládání a respekt k bližnímu stojí na prvním místě. Škola a rodina měly fungovat v symbióze jako dílny lidskosti. O této problematice a chaosu lidského pachtění, v němž lidé zapomínají na pravé hodnoty, Komenský skvěle a nadčasově pojednává ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce. Dnes jsme však svědky pravého opaku jeho odkazu, kdy se z výchovy vytratil řád a ze školství se stal servisní institut orientovaný na okamžitý výkon, individualismus a bezbřehý hédonismus, v němž chybí prostor pro pěstování charakteru a odpovědnosti vůči celku.
Na tento nebezpečný fenomén moderní doby dlouhodobě upozorňuje rakouský filozof Konrad Paul Liessmann, jehož kritika současného vzdělávacího systému přesně pojmenovává kořeny agresivního autismu dnešní mládeže. Liessmann varuje, že moderní společnost nahradila skutečné vzdělání pouhou kompetentností a honbou za povrchními prožitky, což vede k dehumanizaci a ztrátě schopnosti kritického myšlení. Mladý člověk, dehydrovaný absencí duchovních a morálních hodnot, pak hledá svou identitu v primitivním kmenovém společenství, kde je individualita rozpuštěna v anonymitě agresivního davu. Agrese na stadionu je tak jen logickým vyústěním systému, který rezignoval na kultivaci lidského ducha a namísto toho produkuje jedince neschopné reflexe vlastního jednání a empatie.
Dopady tohoto incidentu proto nelze redukovat na sportovní rovinu, jako jsou milionové pokuty, kontumace zápasů nebo uzavřené tribuny pro radikální fanoušky. Jde o hluboký problém celospolečenský, politický a humánní, přičemž nejvýraznější negativní příklad poskytují samotní politici. V každodenních přímých přenosech z poslaneckých lavic či televizních studií jsme svědky toho, jak namísto věcné a demokratické diskuse dávají naši volení zástupci přednost vulgaritám, osobním útokům a vzájemným soudním žalobám. Mladá generace tak v přímém přenosu dostává návod, že agresivní prosazování vlastního ega je normou. Tento marasmus navíc vydatně přiživují média, která nesou obrovský podíl na současném stavu společenské morálky. Namísto hlubší analýzy a snahy předcházet vzniku samotných problémů se mediální prostor raději orientuje na senzacechtivost a dokola jen rozmazává a detailně pitvá to, co se již stalo, čímž agresi de facto poskytuje kýženou publicitu a platformu.
Konec konců to celé může vést k fatálnímu rozpadu sociálního smíru ve společnosti. Sociální smír totiž není samozřejmost, kterou máme garantovanou navěky, ale křehký stav stojící na ochotě respektovat psaná i nepsaná pravidla hry, i když se nám to zrovna nehodí. Pokud lidé ztratí motivaci v systému mírumilovně participovat, společnost se začne atomizovat na nepřátelské kmeny, které spolu neumí a nechtějí komunikovat. Ztrácí se schopnost kompromisu, solidarita je nahrazena bezohledným bojem o vlastní zájmy a frustrace si dříve či později najde svůj ventil mimo stadiony. Stojíme na křižovatce, kdy barbarství začíná vítězit nad humanismem, a pokud nepřehodnotíme priority v rodinné i institucionální výchově, riskujeme, že se z ochozů stadionů tato neřízená agrese trvale přesune do samotných základů našeho demokratického státu.
