Článek
Téma úpadku politické kultury v České republice se v roce 2026 již nepohybuje v rovině akademických diskusí, ale stalo se hmatatelnou a často dosti syrovou realitou každodenního veřejného života, kde se z politiky vytratil obsah a zbyla jen čistá, destruktivní negace. Pokud se podíváme na dynamiku mezi klíčovými institucemi státu, vykresluje se obraz společnosti, která rezignovala na étos kultivovaného dialogu a nahradila jej technokratickou arogancí smíchanou s agresivním aktivismem. V Poslanecké sněmovně jsme svědky „estrádního parlamentarismu“, jehož hlavním motorem je selektivní ztráta paměti bývalých vládních představitelů. Současná nekonstruktivní opozice dnes bez sebemenšího náznaku sebereflexe kritizuje postupy, jež sama dříve z pozice síly prosazovala. Politici jako Markéta Pekarová Adamová z TOP 09 nebo Vít Rakušan za STAN, kteří z pozice vládní většiny neváhali ohýbat jednací řád a omezovat diskusi s odkazem na efektivitu vládnutí, nyní de facto odmítají uznat výsledky parlamentních voleb a neustále zpochybňují legitimitu nových vítězů. Právě představitelé TOP 09 v čele s Pekarovou Adamovou se stali symbolem této názorové akrobacie, kdy dřívější moralizování o „hodnotové politice“ vystřídala snaha o totální paralýzu sněmovních procesů. Podobně hnutí STAN pod vedením Víta Rakušana sklouzává
v opozičních lavicích k čistému aktivismu, jenž má k věcné politické práci daleko a pouze prohlubuje příkop mezi politickou třídou a veřejností. Kapitolou samou o sobě jsou zástupci Pirátské strany, zejména Ivan Bartoš a pražský aktér Zdeněk Hřib, jejichž působení ilustruje přerod z dravých kritiků „starých struktur“ v etablovanou elitu, která si velmi rychle osvojila manýry, jež dříve s takovou vervou tepala. Ivan Bartoš, který kdysi sliboval transparentnost
a digitální revoluci, dnes z opozičních lavic kritizuje nedostatek diskuse, ačkoliv za jeho vládního působení byla jakákoliv věcná kritika odbývána jako nepochopení „moderních expertních řešení“. Zdeněk Hřib v Praze pak představuje lokální variantu téhož úpadku, kde se ideologický dogmatismus stal důležitějším než funkční správa infrastruktury. Vrcholem této rétorické spirály, která se už zcela utrhla z řetězu, se stal nedávný výrok Jana Lipavského. Ten v rámci veřejné debaty neváhal přirovnat svého politického oponenta Petra Macinku
k jednomu z nejbrutálnějších diktátorů a masových vrahů historie, kambodžskému Pol Potovi. Taková paralela je už prokazatelně za hranou jakékoliv přípustné hyperboly. Když bývalý ministr zahraničí, tedy člověk, který má z titulu své funkce reprezentovat státní rozvahu
a diplomatický takt, použije přirovnání k architektovi genocidy, aby zdiskreditoval domácího soupeře, definitivně tím potvrzuje totální rozklad politického diskurzu. Lipavský tímto výrokem rezignoval na věcnou kritiku a sklouzl k nejhrubší formě verbální agrese, která oponenty dehumanizuje a staví je na úroveň nejhorších zločinců lidstva. Takový člověk vstupuje do řad ODS. Tento stav by nebyl možný bez tichého přihlížení Pražského hradu pod Petrem Pavlem. Ačkoliv je kritizována éra Miloše Zemana a pěly se ódy na návrat návrat ke kultivovanosti, realita ukazuje nové trhliny v podobě přílišné loajality k bývalému vládnímu táboru. Pavel je často kritizován za to, že v momentech hlubokého společenského rozkolu volí spíše opatrná vyjádření namísto rázného vymezení se vůči excesům, jako byl právě ten Lipavského. Tím, že hlava státu mlčí k tomu, když bývalí vládní představitelé zpochybňují výsledky demokratických voleb nebo používají slovník „polpotismu“, dává tomuto nebezpečnému trendu punc legitimity a uplatňuje nebezpečný dvojí metr a prohlubuje již tak hluboce rozdělené společnosti. Mediální sféra pod vedením postav jako Jan Souček v České televizi či skrze redakce typu Deník N a Seznam Zprávy tento úpadek dále akceleruje svou ideovou monolitností. Tento „aktivistický žurnalismus“ vytvořil prostředí, kde jsou politici jako Bartoš, Rakušan či Lipavský a další šetřeni i v momentě zjevných manažerských
či morálních selhání, je jim dáván široký prostor k sebeprezentaci, zatímco kdokoli
z opačného tábora je podroben inkvizičnímu výslechu. Skutečný úpadek politické kultury
v ČR roku 2026 tedy neleží jen ve vulgarizaci jazyka, ale v hluboké ztrátě integrity aktérů, kteří káží o morálce, ale jejichž činy jsou přesným zrcadlem toho, co sami dříve u svých oponentů odsuzovali. Bez návratu k věcnosti a schopnosti uznat politickou realitu bez dehumanizace soupeřů hrozí, že se politika stane definitivně jen hlučným divadlem pro vyvolené, kterému už zbytek národa přestal rozumět a věřit.
