Článek
Pokud hledáte film, který vás jen tak „přežvýká“ a vyplivne, u snímku LIVIA jste na špatné adrese. Pokud však toužíte po zážitku, který se vám vpije pod kůži a donutí vás o něm přemýšlet ještě dlouho po závěrečných titulcích, našli jste svůj film roku.
Největším triumfem tohoto snímku je jeho až matematicky přesná práce s časem. Do pouhé 70minutové stopáže se tvůrcům podařilo vložit osmdesátiletý plnohodnotný život, aniž by divák cítil jakýkoliv spěch nebo zkratkovitost. Je to lekce z kinematografické efektivity – každá vteřina má svůj význam, každý pohled posouvá hrdinku o dekádu dál. Sledujeme precizní studii lidské psychiky, ambicí a osamělosti v balení, které respektuje divákův čas, ale nešetří jeho city.
Proč na film zajít?
Ústřední postavou a srdcem celého snímku je Livia Klausová, manželka a životní družka prezidenta Václava Klause. Této nelehké a nesmírně vrstevnaté role se zhostila vynikajícím způsobem – s důstojností, ale i odzbrojující otevřeností. Snímek ji představuje v mnoha fascinujících rovinách: jako energickou, pracovitou a v tom nejlepším slova smyslu přísnou babičku, ale i jako brilantní ekonomku, skvělou organizátorku a oddanou životní partnerku.
Film nezapomíná ani na její významnou roli reprezentantky České republiky, ať už po boku Václava Klause v premiérských či prezidentských letech, nebo později v roli velvyslankyně ČR na Slovensku. Velký podíl na výsledku má režisér Petr Kaňka a kameraman Miroslav Souček, kterým se podařilo vytvořit intimní atmosféru důvěry.
Snímek je obohacen o mimořádně silné a zasvěcené vstupy Dr. Jiřího Weigla a hradního protokoláře Jindřicha Forejta, jejichž postřehy doplňují upřímné výpovědi synů a vnoučat. Právě tato kombinace profesního a rodinného pohledu dává portrétu lidský rozměr.
Vizuálně nejsilnější momenty pak přicházejí ve chvílích, kdy nás kamera bere do „neveřejných“ prostor. Sledovat paní Livii v tichém rozjímání v soukromých zahradách v Lánech nebo při chůzi chodbami Pražského hradu, kam se běžný smrtelník nepodívá, je fascinující. Tyto scény nejsou jen prohlídkou historických interiérů; jsou to momenty, kdy film otevírá dveře do rodinného života a vztahů, které obvykle zůstávají skryty. Kontrast mezi státnickou majestátností a obyčejným lidským sdílením u rodinného stolu je to, co dělá tento dokument nezapomenutelným.
Divákům je navíc umožněn unikátní vstup do jinak „neveřejných“ prezidentských prostor na Pražském hradě a v Lánech, čímž film otevírá dveře do rodinného života a vztahů, které obvykle zůstávají skryty.
Při hodnocení jednotlivých aspektů filmu nelze začít jinak než u výkonu hlavní protagonistky, který zasluhuje absolutní hodnocení 10/10. Stejně vysoko, tedy na 10/10, hodnotím i vizuální a zvukovou stránku. Technicky je film bezchybný a jeho atmosféra je natolik hutná, že vás pohltí od první minuty. Pokud jde o režii a scénář, ty si odnášejí silných 9/10. Odvážné tempo a schopnost odvyprávět tak rozsáhlý osud na ploše krátkého filmu bohatě odměňuje pozorného diváka. Sečteno a podtrženo, s celkovým dojmem 95 % se jedná o dílo, které definuje svůj žánr a ukazuje, že v jednoduchosti (a krátké stopáži) je neuvěřitelná síla.
„LIVIA“ není jen film, je to emocionální stav. Je to připomínka toho, proč stále chodíme do kina – abychom byli pohlceni příběhem, který je větší než my sami. LIVIA je film, který se nebojí ticha, úspornosti ani nepříjemných otázek. Možná to není „popcornová“ jízda pro každého, ale pro milovníky kvalitní kinematografie jde o naprostou povinnost. Připravte se na to, že z kina neodejdete stejní, jako jste do něj vešli.
Malá glosa na závěr. Lze předpokládat, že i u takto lidsky podaného snímku se – jako vždy v našem rozděleném rybníčku – najdou „profesionální kritici“, kteří budou hledat chyby tam, kde nejsou, nebo do recenzí promítat své osobní antipatie. To však nikterak nesnižuje uměleckou i historickou hodnotu filmu LIVIA.
Kvalitní dílo se pozná podle toho, že vyvolává emoce a diskuzi, a v tomto ohledu film obstál na výbornou.
