Článek
Současná podoba mezinárodního uspořádání v roce 2026 definitivně stvrzuje platnost Machiavelliho tezí o povaze moci: ten, kdo ji má, určuje pravidla, a ten, kdo ji postrádá, se jim musí buď podřídit, nebo zaniknout. Mezinárodní právo se v tomto světle nejeví jako univerzální morální zákon, ale jako asymetrický nástroj, který není závazný vůči všem stejně. Důkazem tohoto selektivního právního nihilismu je historie posledních desetiletí, kdy velmoci opakovaně demonstrovaly, že suverenita druhých končí tam, kde začínají jejich vlastní strategické zájmy. Od bombardování Jugoslávie bez mandátu Rady bezpečnosti přes operaci Pouštní bouře v Iráku až po současnou brutální agresi Ruska na Ukrajině vidíme stále stejný vzorec: velmoci si osobují právo definovat agresi jako „humanitární intervenci“ nebo „speciální operaci“ podle toho, co zrovna vyhovuje jejich vnitřní politice a globálním ambicím. Tato eroze právního státu na globální úrovni se projevuje i v naprostém nerespektování diplomatických imunit a osobní nedotknutelnosti, což je v přímém rozporu s tisíciletou tradicí mezinárodních vztahů. Příkladem může být únos venezuelského prezidenta nebo nedávný koordinovaný americko-izraelský útok na Írán, který jasně ukázal, že ani nejvyšší diplomatické záruky nejsou pro Spojené státy a jejich spojence překážkou, pokud stojí v cestě eliminaci ideologického či vojenského protivníka. USA zde vystupují jako hegemon, který si nárokuje právo být žalobcem, soudcem i katem v jedné osobě, čímž mezinárodní právo fakticky degraduje na nástroj prosazování národního zájmu silou. V těchto momentech se morálka stává pouhým rétorickým cvičením, které má zakrýt syrovou realitu machiavelistického „účel světí prostředky“. Pro státy střední Evropy, jako jsou Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko či Rakousko a další, je tato realita nanejvýš varovná. Tyto země, historicky zkušené s rolí figurek na šachovnici velmocí, si často pěstují nebezpečnou iluzi, že členství v mezinárodních organizacích a podpis pod smlouvami jim automaticky zaručuje trvalou bezpečnost a rovnoprávné postavení. Realita je však taková, že v okamžiku, kdy se zájmy jaderných obrů – ať už jde o USA, Rusko, Čínu nebo Indii – střetnou, se středoevropský prostor může opět stát jen nárazníkovým pásmem nebo předmětem politického obchodu. V tomto ohledu mají nezastupitelnou roli státy Višegrádské čtyřky, které si uvědomují, že izolovanost znamená zranitelnost. Bezpochyby se zde otevírá prostor pro vytvoření „velkého Višegrádu“, širšího regionálního bloku, který by dokázal lépe čelit tlaku z východu i západu. Klíčovým hráčem této transformace je Polsko, které v reakci na selhávání mezinárodních garancí buduje největší a nejmodernější konvenční armádu v Evropě a otevřeně projevuje zájem o přístup k jaderným zbraním, například skrze programy sdílení, čímž dává jasně najevo, že hodlá opustit roli pasivní oběti dějin. Machiavelliho teze, že morálka následuje moc, a nikoliv naopak, se tak stává hlavním poučením pro 21. století. Velmoci totiž neuznávají žádnou vyšší autoritu než svou vlastní schopnost přežít a zvítězit. Právo v jejich rukou slouží k disciplinaci malých a středních států, zatímco pro ně samotné zůstává jen cárem papíru, pokud omezuje jejich expanzi nebo bezpečnostní potřeby. Pokud se velmoci rozhodnou ignorovat mezinárodní soudy nebo jednostranně porušovat suverenitu jiných, neexistuje žádná globální instance, která by je přiměla k poslušnosti. Pro země bez vlastního jaderného odstrašení z toho plyne hořký závěr: jejich suverenita je přímo úměrná jejich schopnosti manévrovat mezi zájmy velmocí a jejich vnitřní odolnosti. Pokud státy jako ČR či Maďarsko podlehnou iluzi, že je litera zákona ochrání před odhodlaným agresorem s jaderným arzenálem, vystavují se riziku opakování tragických historických lekcí, kdy o jejich osudu rozhodovali jiní v salonech velmocí, kde právo ustoupilo hrubé síle. Je nejvyšší čas si přestat lhát a konečně uznat realitu světa, v němž žijeme.
