Článek
Česká politická scéna se v posledních letech ocitá v zajetí zvláštního paradoxu: čím více se mluví o obraně demokracie a hodnot, tím častěji se z veřejného prostoru vytrácí to, co je pro demokracii skutečně klíčové – tedy kultura dialogu, schopnost naslouchat a vůle k nalezení kompromisu. Namísto kultivovaného souboje idejí a vizí jsme svědky rostoucího trendu, kdy se politický oponent stává nepřítelem, kterého je třeba nikoliv přesvědčit či volebně porazit, ale rovnou kriminalizovat. Snahy o podávání žalob na politické rivaly, jsou v tomto smyslu spíše projevem hluboké politické slabosti než síly práva. Pokud se totiž politika přesouvá
z parlamentních lavic do soudních síní, je to jasný signál, že aktéři rezignovali na umění státnictví a hledání společné řeči, které je pro stabilitu společnosti nezbytné. V poslední době se zdá, že česká politika definitivně vyměnila řečnické pulty za soudní síně. Fenomén, kdy se politický oponent stává terčem trestních oznámení a žalob za své názory či sliby – jak vidíme v aktuálních iniciativách směřujících proti Andreji Babišovi či Petru Macinkovi – vypovídá
o naší veřejné debatě mnohem více, než by si jeho aktéři přáli. Tato „přestřelka paragrafy“ totiž není projevem síly ani důsledné ochrany práva, ale spíše tichým doznáním hluboké politické slabosti. Ukazuje na kritický nedostatek odvahy k dialogu a neschopnost najít kompromis, který by společnost nestigmatizoval, ale spojoval. Když politik namísto argumentu vytasí žalobu, fakticky tím vyvěšuje bílou vlajku nad vlastní schopností přesvědčit voliče a rezignuje na umění politiky v jejím nejpůvodnějším smyslu. Tento neklidný stav společnosti, kde se právo stává bičem na názorové oponenty, lze nahlédnout skrze nadčasové zrcadlo německého filosofa Karla Jasperse. Ve své eseji Otázka viny Jaspers precizně rozlišil čtyři roviny odpovědnosti: kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Varoval před nebezpečným chaosem, který nastane, pokud tyto roviny začneme účelově zaměňovat. Zatímco kriminální vina patří před soud, vina politická se zodpovídá lidu a dějinám. Pokud se však politici snaží kriminalizovat činy a výroky, které patří do sféry politického souboje, nevědomky tím podkopávají samotné základy demokratického řádu. Jaspersův apel, abychom vinu hledali především u sebe a zkoumali, kde jsme sami mysleli či jednali falešně, se
v dnešní atmosféře vzájemného osočování zdá být téměř zapomenutým reliktem z jiné civilizace. Stíny této neschopnosti vést poctivý dialog se hrozivě projevily již na podzim roku 2021, kdy česká politická scéna prošla zatěžkávací zkouškou, jež v mnohém připomínala metody režimů, které sami aktéři rádi označují za totalitní. Tehdejší snaha části senátorů
a vedení Sněmovny v čele s Milošem Vystrčilem, Pavlem Fischerem a Markétou Pekarovou Adamovou o aktivaci článku 66 Ústavy ČR a zbavení prezidenta Miloše Zemana pravomocí, vykazovala mrazivé rysy mocenského nátlaku. Jak naznačují historické paralely v knize Tajemství Michaila Gorbačova od Jánose Zolcera, tento postup nápadně kopíroval „ruský model“ izolace nepohodlné hlavy státu pod záminkou zdravotního stavu. Kniha Spiknutí (2024) od Radima Panenky a Luboše Procházky pak detailně popisuje, jak byla tato operace, opírající se o tehdy nejasné interpretace nemocničních zpráv, zmařena až osobní intervencí Radka Vondráčka. Jeho návštěva u lůžka nemocného prezidenta tehdy rozbila pečlivě budovaný narativ o neschopnosti hlavy státu a vrátila politický proces zpět do ústavních mantinelů. Dnešní volání po žalobách za porušení ústavních slibů je tak jen dalším pokračováním tohoto nešťastného trendu, kdy se institucionální síla používá k zakrytí absence skutečné státnické vize. Skutečná politická kultura totiž nevykvétá ze soudních sporů, ale
z trpělivého hledání shody a respektu k výsledkům demokratických procesů, ať jsou pro někoho jakkoliv bolestné. Pokud se politika definitivně promění v nástroj pro odstraňování rivalů skrze justici, hrozí nám ztráta schopnosti rozlišit mezi spravedlností a politickou mstou. Návrat k Jaspersově pokoře a k ochotě hledat kompromis i s těmi, se kterými hluboce nesouhlasíme, je tak jedinou cestou, jak zabránit tomu, aby se česká demokracie stala jen prázdnou schránkou ovládanou strachem z paragrafů a zákulisními hrami o moc.
